„Podařil se vám skvělý tip, pane Zámečník !“ ozval se v telefonu Pánkův hlas. „Téměř určitě to byl Miller. Na jeho voze jsou stopy po srážce s člověkem. Krevní stopy a zejména vzorky DNA oběti jsme už zajistili, protože DNA by mohla brzy ztratit průkaznost. Krevní stopy se nám stoprocentně podařilo identifikovat jako lidskou krev. Ústečáci to sem přijedou došetřit, protože případ patří jim. Miller sice svým vozem Audi srazil člověka, ale zatím samozřejmě nevíme, zda vašeho otce nebo jinou osobu.“
„Zadrželi jste ho ?“ zeptal se Vladimír.
„To se při podezření z vraždy dělá skoro vždycky, ale důkaz identity vozu a stop na mrtvole musejí provést Ústečáci. Mají přece k dispozici mrtvolu.“
„Jednu věc možná neprokážou.“ namítl Vladimír. „Kdo byl za volantem v době nehody.“
„Chápu vás, pane Zámečník. Miller zapírá a bude zapírat i dál. To se nakonec nechalo čekat, jenže na jeho voze se nenašly žádné stopy násilného vniknutí. Já vím, že to dnes mnoho neznamená. Jsou chlapíci, kteří dokážou otevřít každej auťák a oklamat i důmyslné zabezpečovací systémy. Jenže tihle lidé obvykle nekradou auta kvůli tomu, aby jimi potom vraždili, nýbrž aby je s falešnými doklady buď prodali nebo vyvezli do zahraničí. Nemají motiv k vraždě vašeho otce. Miller určitě takový motiv měl, když jste ho dokázal tak bleskově vyhmátnout. Jenže vy jste nám zatím nic neřekl o tom vašem - paranormálním jevu, na jehož základě jste udal ty dva chlapíky. Rychle sem přijeďte a všechno nám povězte, nebo ti záhadní lidé stačí zlikvidovat i vás. Někdo za sebou maže stopy bez ohledu na lidské životy. Tohle nevidíme rádi. Musíme zasáhnout !“ varoval ho kapitán Pánek.
Nebýt mikrofonu postaveného na stole, byla by Vladimírova výpověď obyčejným rozhovorem mezi dvěma muži. Kapitán Pánek se jen občas na něco zeptal, ale jinak nechal Vladimíra volně vyprávět. Znovu se objevila zmínka o dvou "záhadně zmizelých" telefonátech s Vladimírovým otcem, jízda po neexistující dálnici, první podezření na neobvyklé jevy, pohřeb Vladimírovy matky a rozhovor s doktorem Žďárkem. Vtom zapípal Pánkův mobil. Kriminalista se ohlásil, chvíli soustředěně poslouchal, načež rozhovor ukončil oním typicky policejním: „Rozumím. Konec.“
Na obličeji kapitána Pánka však bylo zřejmé, že přijatý telefonát obsahoval něco velice závažného.
„Pokračujte !“ vybídl ho Pánek, ale Vladimír mezitím své vyprávění zakončil. Magnetofon byl přece stále zapnutý a jeho spontánní výpověď nahrával...
„Pane Zámečník, volali mi před chvilkou z vazební věznice Pankrác. Doktor Miller tam zcela nečekaně zemřel. Vězeňský lékař nedokázal zjistit příčinu smrti. Proto odesílá Millerovo tělo k soudní pitvě.“
„Nepitvejte ho !!!“ vykřikl náhle Vladimír.
„Proč ?“ divil se Pánek.
„Já nevím. Mně jenom nařídili, abych vám předal tenhle vzkaz, nic víc.“ hájil se Vladimír.
„Jak vám to mohli nařídit ?“ vrtěl hlavou Pánek.
„Myšlenkovým příkazem. Jak myslíte, že Miller dokázal zlikvidovat mého otce ? Přikázal mu myšlenkou, aby vyšel z domu ven, a pak ho svým vozem přejel. Jinak by Miller mohl jezdit po Ústí nad Labem třeba půl dne a nic by se nestalo - zkrátka můj otec a doktor Miller museli být v jediném okamžiku na tomtéž místě, jinak by k žádné dopravní nehodě nedošlo.“
„Tohle je na mě hodně silné kafe - ovlivňování člověka myšlenkou.“ přiznal kapitán Pánek.
„Naopak. Je dokonce možné, že vás ovlivnili také, kapitáne. Zkusme se o tom přesvědčit.“
„Jenže jak ?“ zeptal se pochybovačným hlasem Pánek.
„Pamatujete se, jak jste mi četl seznam mých telefonátů, který jste dostal od firmy Oskar ?“
„Samozřejmě. Onen den - 11.října - jste na číslo 777 232 554 vůbec netelefonoval - nebo aspoň ty hovory nezaznamenal počítač firmy Oskar.“
„Máte ještě ten výpis ?“ zeptal se Vladimír.
„U nás se nic nevyhazuje... mám ho tady v sejfu - a hrome ! Oba vaše hovory na tom seznamu jsou ! Někdo se mně vloupal do sejfu a ty výpisy vyměnil ! Profesionální práce ! Jak sám vidím, sejf nenese vůbec žádné stopy vloupání. Jakoby pachatel znal číselnou kombinaci k zámku. Tu kombinaci však znám jenom já a pak šéf pražské kriminálky, který ji však má zamčenou v sejfu. Ve svém služebním sejfu ! Takže tu máme hned dvě dokonalá vloupání najednou - jenom kvůli telefonním hovorům, které jsou pro někoho natolik důležité, že vám díky nim zavraždil otce. A navíc se jedná o vloupání provedená v nepřetržitě střežených policejních budovách.“ vyděsil se Pánek.
„Uvažujete pořád jako policista, kapitáne. Stačí, když se na celou věc podíváme v jiném světle - například ve světle paranormálních jevů, které se staly při mé jízdě po dosud nepostavené dálnici. Nikdo se vám do vašeho sejfu nevloupal. Hovory s mým otcem byly na výpisu z počítače zaznamenány už předtím, ale když jste mi jejich seznam četl do telefonu, tak vám myšlenkou přikázali, abyste ty dva "podezřelé" hovory v tu chvíli neviděl. Vždyť i mně dokázali vsugerovat, že jsem jel 22 km po dálnici, která ještě není postavená - však jsem vám to před chvílí namluvil celé na magnetofon.
Mého otce zavraždil Miller jenom proto, že také on si na oba hovory pamatoval. Oni se báli jenom mě a mého logického myšlení, ale zabít mě zjevně nechtěli. Proto se tak úporně snažili zbavit mě všech důkazů o své existenci. Pozdě si uvědomili, že jsem jejich myšlenkovou manipulaci dokázal odhalit. Proto za sebou tak důkladně zametali stopy. Pokusili se zničit důkazy, ale zřejmě mají na Zemi jen omezené možnosti. Já si původně myslel, že záznamy o mých hovorech s otcem vymazali přímo z počítače firmy Oskar. Oni však zvolili jinou taktiku. Jakoby věděli, že lidé o jedné a téže věci obvykle nepřemýšlejí dvakrát. Já to však udělal a tím jsem bohužel svého otce nepřímo zabil, jelikož on se na oba mé telefonáty pamatoval. Já si to u něho nejdřív ověřoval telefonicky a teprve potom jsem s tímhle problémem přišel k vám.“ vysvětloval Vladimír.
„No budiž, ale kdo jsou ti ONI ?“ žasl Pánek.
„Pravděpodobně vyspělá mimozemská civilizace. Zatčení doktora Millera je nemile překvapilo. Nemohli proti tomu už nic udělat. Proto mu přikázali, aby předal poselství a spáchal v cele mozkovou sebevraždu. Proto přikázali mně, abych vám vyřídil vzkaz, že Millerovu mrtvolu nemáte pitvat. Ale komu předal Miller své poselství, to už mi samozřejmě neřekli. Dělají to chytře. Jsou téměř nepolapitelní.“
„Neřekli ? Jak jste se s nimi vlastně bavil ?“ divil se kapitán.
„Myšlenkami. Oni to umějí, ale my ne. Nestačíme na ně.“
„Láry-fáry, nestačíme. Zbývá nám ještě doktor Žďárek, který je jimi také ovlivněn. Ihned ho zadržíme !“ vykřikl kapitán.
„Zbytečné,“ zasmál se Vladimír. „Co myslíte, že se stane ? Žďárek předá myšlenkou svoje poselství a možná také zemře ve vazbě. Téměř určitě však nepromluví. Budeme si muset zvyknout na to, že mezi námi jsou. Už mnoho let tady jsou. Doktor Žďárek byl první z nich, kdo poznal, že bych jim mohl být nějak nebezpečný. Že bych je mohl odhalit a šlapat jim na paty, což jsem zpočátku skutečně dělal. Proto se snažil naservírovat mě přímo Millerovi. Já jsem se naopak snažil tomuto setkání vyhnout a pátrat jiným směrem, než si přál Žďárek.“
„A jakým směrem hodláte pátrat dál, pane Zámečník ?“
„Žádným. Oni si nepřejí, aby se po nich pátralo. Nechtějí zabíjet, ale když je to nezbytné, tak k tomu sáhnout musejí. Proto mi zabili otce. Kapitáne, radím vám dobře, uzavřete tenhle případ jako neobjasněný. Miller zemřel ve vazbě přirozenou smrtí a basta. Já už jsem ten svůj případ také uzavřel.“
„Jak to myslíte - uzavřel ?“ zamyšleně prohodil Pánek.
„Slíbil jsem jim myšlenkou, že po nich už nebudu pátrat. Jsem přece učitel fyziky a hodlám jím zůstat. Za dva dny se vrátím na gymnázium ke svým žákům.“ řekl Vladimír vyrovnaným hlasem.
„Ale mimozemské civilizace a fyzika - to přece spolu souvisí ! Nějak se sem přece museli dostat. Odněkud museli přiletět. Něčím museli přiletět.“ pokusil se namítat Pánek.
„Je mi líto, ale mimozemské civilizace v našich osnovách fyziky nemáme.“ zasmál se potichu Vladimír. Poté vykročil z tepla pražské policejní centrály do sychravého podzimního odpoledne, jsa si dobře vědom, že pro něj už svět nebude takový, jaký byl před jeho jízdou po neexistující dálnici...
Konec.
