„Toužím nalézt důvod vlastní ubohosti. Nenávidím toho, kdo má na svědomí mojí neschopnost kvalitně žít. Proklínám tě za tvůj škodolibý smích, který slyším vždy, když si uvědomím vlastní existenci. Kéž bych měl alespoň jistotu, že někdy spatřím tvou ironickou tvář a dostanu příležitost do ní zabořit svou pěst…

   Neustále slyším hlasy, křičí jeden přes druhého. Jako klubko hadů, propletení v zmatek. Každý se snaží najít slabé místo a uštknout. Tolik přání, tolik zatracení padající na mou hlavu. Zástupy úst mi touží plivnout do obličeje za mou neschopnost. A já bych s chutí svou pokryteckou tvář nastavil…

   Jen jednou jedinkrát jsem našel dost síly a vystrčil hlavu z krunýře. Už je to tak dlouho, co jsem vkročil mezi davy. Moje vlastní nicotnost mi vrazila dýku do zad. Slabošsky jsem zamaskoval nedokonalost smrtí a zalezl zpátky do své nory, do svého úkrytu…

   A i za tohle tě proklínám, za mou ubohost, která stvořila peklo místo země. Nenávist, slzy, bolest a smrt. A proklínám i vás, vy slepé ovečky cupitající za neschopným pasákem. Useknout vám ty vaše ruce sepjaté k nebi a zašít ústa plná falešného obdivu, výčitek a proseb, které pro vlastní nedokonalost nedokážu vyplnit…

   Vždyť jsem jen bůh, sakra…“