Bití náhrobkem smutku

Kamenný zvon dozněl
svůj poslední půlnoční úder
a utrhl se
propadl malou zvonicí
propadl pod zem

Pak letěl
jeho jinak kamenné srdce
začalo být živé
začalo bít živě

Viděl všude pod sebou
smysl svého dosavadního bití
ale chtěl plout časem dál
a dozvědět se smysl bytí
zvonem který se utrhl

Ulétl do vesmíru
zvonil svým zvučným hlasem
a ptal se všeho co potkal
Proč?

Svištěl kolem hvězd bez jediného slova
protože je nepokládal za živé
narazil do Měsíce
a velkým štěstím se nerozbil
protože byl kamenem

Pokochal se pohledem odtud na Zem
zastesklo se mu
a zvonivou rychlostí byl
zpět upevněný na věžičce zvonice
bil znovu v poledne a o půlnoci
a odměřoval jim jejich čas

Jednou se chtěl vydat opět na výlet ze světa
za otázkou, kterou zapomněl
ale
Tak Rád Ignoroval Přitažlivost
přehnal chtění
a rozbil se a už nebil
a nebyl
propadl malou zvonicí
propadl pod zem
a usnul bezesným spánkem
...