Prodíral se hustým chumlem zpocených těl. Každou chvíli do někoho vrazil, někdo ho odstrčil nebo o něco klopýtl, ale nevzdával se a pomalu si klestil cestu vpřed. Už poněkolikáté se podíval na hodinky. Měl zpoždění. Pocítil nenávist k cizím, lhostejným tvářím chodců, kteří ho míjeli a kteří ho zpomalovali.

    „Buď v devět pod koněm,“ řekla mu a on si při pohledu na její úsměv slíbil, že se nezpozdí ani o vteřinu.

    Mrkl znovu na hodinky - 21:12. Se zachmuřenou tváří pokračoval ve své, tak pomalé, cestě. Jako by mu to kolemjdoucí dělali naschvál - zrovna teď, vysoký muž v obleku, s brýlemi a koženým kufříkem, do něj strčil takovou silou, že málem ztratil rovnováhu. Kdybych upadl, s chutí by mě zašlápli jako bezvýznamný hmyz, pomyslel si. Nevnímal hluk rušného Václavského náměstí, zaplněného lidmi spěchajícími na sklonku májového dne za zábavou, a nevšímal si ani blikajících barevných nápisů, zářících výloh a světel projíždějících aut. Jakoby existoval jen on, ona a hráz těl, která je dělila. Chtěl jí alespoň napsat SMSku, ale stísněná masa končetin, trupů a hlav mu nedovolila ani to. Nelítostný proud lidské řeky, vylévající se z chodníku až na silnici, ho unášel s sebou.

     Po nesnesitelně dlouhé době ho dav konečně vyplivl poblíž vytoužené sochy. Zkontroloval čas - 21:25. Rozhlédl se kolem a řekl sbohem naději, že na něho dívka počkala. Chvíli nerozhodně poklepával svými prsty na kožené pouzdro u pasu. Rozhodl se zkusit zachránit, co se dá, vytáhl mobil a napsal jí zprávu, v níž se kajícně omlouval za své, jistě neomluvitelné, zpoždění. Pak, s vědomím, že nic víc nemůže udělat, usedl na jednu z laviček a položil hlavu do dlaní. Vypadal jako socha, ke které zapomněli dát cedulku s nápisem Neštěstí. Z přemítání ho vytrhlo tiché zazvonění kovu dopadajícího na kamennou dlažbu. Podíval se před sebe, kousek od jeho nohou ležela lesknoucí se dvacetikoruna. Zámožně vypadající muž tmavé pleti, který před něj minci hodil, se na něho povzbudivě usmál a pokračoval v chůzi.

    Tohle byla ona příslovečná poslední kapka. Mladík dostal vztek, dostal vztek na muže, který ho svým činem degradoval na pouličního žebráka, na sebe, že nedorazil včas, i na dívku, která na něj nepočkala, a zejména pak na ten zatracený mobil, který ne a ne pípnutím ohlásit novou zprávu. Pak se v něm cosi zlomilo a on začal plakat. První třpytivá kapka, druhá, třetí a za chvíli měl tváře smáčené slanými slzami. Spolu s nimi se z něj odplavil i veškerý vztek a smutek.

    Kdosi se posadil vedle něj. Ohlédl se, a když zaostřil zvlhlé oči, spatřil starou ženu, s  proutěným košíkem na klíně. Měla šedé vlasy sepnuté do pevného drdolu a vrásčitý obličej, ze kterého vyzařovala dobrosrdečnost a laskavost.

    „Proč pláčeš, hochu,“ zeptala se ho mírným hlasem.

     Jindy by se nejspíš ohradil, že není žádný malý kluk a co je jí vůbec do toho, dnes ho však její otázka spíše dojala. Byla dokladem toho, že není na světě úplně sám, že ty zdánlivě cizí a chladné postavy kolem něj jsou také jen lidé, jako on.

   „Já … já vlastně ani nevím,“ odpověděl po pravdě. „Teda, zmeškal jsem rande, asi mi to neodpustí, no, ale to není konec světa,“ řekl, jeho tón však naznačoval, že alespoň malinkatý koneček světa to pro něj je.

   „Takové věci se přeci stávají,“ namítla žena, „jestli tě má ráda, tak to pochopí.“

   „Tak proč mi, sakra, neodepsala,“ zašermoval mobilem před jejím obličejem.

   „Radši se znovu podívej,“ poradila mu s úsměvem.

   Mrkl na displej - Přijaté zprávy:1. Přečetl si SMSku a tvář se mu rozjasnila.

   Ahoj Pavlíku, nic se nestalo, počkala bych na tebe, ale zavolal mi táta, že něco potřebuje, tak se chci omluvit já tobě. Doufám, že se brzy uvidíme. Papa Kristýna        

   „To je od ní?“ zajímala se stará paní.

   „Ano, všechno mi prominula, je to báječná holka,“ rozplýval se mladík. Dostal chuť cizí ženě o Kristýnce vyprávět. „Je moc hezká, ale je to taková ta přirozená krása, jestli mi rozumíte, bez šminků a drahého oblečení. Má nádherné dlouhé vlasy, které nosí rozpuštěné, a nebesky modré oči. Chodíme na stejnou školu, na Filozofickou fakultu, ona studuje historii a já češtinu. Je chytrá a ráda se směje, přál bych vám vidět ten její oslnivý úsměv,“ zasnil se na chvíli mladík, ale hned zase pokračoval. „Taky se zajímá o přírodu a hraje na klavír. Je prostě dokonalá,“ udělal tečku za svou Ódou na Kristýnu.

    „Musí to být opravdu výjimečná dívka,“ řekla stařenka.

    Byl jí vděčný, že ho vyslechla a zachovala vážnou tvář, ačkoli jeho vášnivé líčení dívčiných předností muselo působit dost směšně. Stará žena, se kterou se dělil o lavičku, měla v sobě něco, co ho naplňovalo radostí a optimismem. Jako by z ní vyzařovalo dobro. Cítil se šťastný, jako už dlouho ne, a plný elánu. Měl chuť vyskočit a dát se do tance. Ucítil na sobě stařenčin pohled.

    „Konečně jsi šťastný,“ řekla s jakousi úlevou. „Tady už jsem zbytečná.“

    Nechápal, co tím myslí.

    „Můžeš mi říct, kolik je hodin?“ požádala ho.

              „Samozřejmě. Je za pět minut …,“ zarazil se. Místo vedle něj bylo prázdné. Rozhlédl se, ale po drobné stařence jako by se slehla zem. Za chvíli však její zmizení pustil z hlavy. Byl přece máj, lásky čas, a on měl svou Kristýnku.