vědom
hmat do vosku.
začít doteky laní.
prapláč nesou mi plní
ozvěn. dob
mrtvých pant.
šlas
mechvedoucí do sklepení, hukot
plamenů, žár, míra
lásky.
je tohle bolest?
jsem žít, šedivé minu, mordy
z utušeného domu.
tkám tebe, zasněnou.
vlčka.
Takhle to tady napsal Wlk. A dělejte si s tím, co chcete...
Svědomí
Ohmataná klika domovních dveří v jejímž kovovém lesku.// zračí se letmé doteky dlaní.// zbloudilého času...
Prastarých dveří pláč, nesoucí se chodbami nesplněných přání/ tříštící se v miriádách ozvěn., pak doznívá při pohyb/u zmrtvělých pantů..//.
Vyšlapané s/chody zapomenutých hříchů vedoucí do sklepení, vlastní duše kde v hukot/u plamenů, žár,livosti zmíra/jí lásky.// vířící v smrtelném tanci...
Je-li tohle opravdu má duše, proč nezvracím v omluvném gestu opírajíc se o chladné stěny sestávající z bolesti nešťastníků?//
Jsem-li tohle opravdu já sám ve své zběsilé touze žít, proč nepláču rvouce si šedivé vlasy minu,/losti a slibujíc činy ne nepodobné bílým holubicím?
Ač morbidně rád těšil by/ch se z utrpení tušeného svědomí, nemohu – doku//d nepotkám Tebe, zasněženou/// vločkami společných snů...
|