Známé bouchnutí.

Vyskočím z křesla a koukám z okna. Jenže silnice je prázdná. Beznadějně prázdná. Asi se mi to jen zdálo. A co vlastně vyšiluju?! Jenže za chvíli zase. Jsem unavená a nechce se mi vůbec nic dělat, ale přesto se znova podívám. Tentokrát už je to vážně auto. Sousedčina dcera a její děti. To bude zase rámus, až budou nade mnou pobíhat, občas se až lustr třese. Ale to není to auto, na který tady pořád čekám. A vlastně ani nevím proč. Takový auto tu už pěkně dlouho nezastavilo. Je to prostě reflex. Bouchly dveře a já jsem věděla, že je tady. I když jsem měla nahlas muziku, dívala se na televizi nebo vařila nějakou svůdnou večeři. Věděla jsem, že přijel. I když jsme se nedomluvili, chtěl být se mnou. A proto přijel. Nenamalovaná, v teplácích, spěchala jsem mu otevřít. Někdy ani nestačil zazvonit. Ale všechno je to pryč.

Nechápu sama sebe, když doufám, že by se tu zase někdy mohl někdo objevit, někdo, kdo by mě měl rád. V poslední době si to uvědomuju čím dál víc. Jsem sama. Jsem jako bílej papír, na kterej už se asi nebude psát. Možná nikdy, což mě děsí. A přesto vždycky vyskočím. Poslala jsem ho pryč. Až teď toho lituju, i když už je to jinej člověk, kterýho pomalu neznám. A je znova šťastnej. Neznám ji, ale závidím jí. To, že ví, že někdo přijede, že poběží nedočkavá otevřít, aby ho mohla políbit, vletět mu do náručí. Jenže pro mě už nikdo nepřijede. Ten pocit beznaděje je horší, než bych kdy čekala. Ale proč to řešit? Jsem přece profesionál v přetvařování se.

Láska? A proč?