Marvin byl lehce nervní. Uspořádání sbírek ho stálo několik let života. Předtím roky strávené na vykopávkách, v archívech, vědeckých knihovnách. Obětoval tomu všechno, i své manželství - žena mu utekla s nějakým kryptozoologem, zrovna když kopal v Polabí. Už zítra se měla jeho expozice otevřít pro veřejnost. Svíral v hrubých, kladívkovitých prstech skleničku s rozpustným multivitamínem a skrze její hrany pozoroval vzorek na košili svého přítele Gilberta.
"Nedovedeš si představit, co to pro mne znamená," zachrčel a vzápětí si odkašlal, aby uvolnil z krku ten sveřepý knedlík.
"Ale dovedu, jen si nemysli."
"Co o tom víš? Jsi doktor," zapochyboval Marvin.
"Historie mne ale vždycky zajímala. Zvlášť tohle období. Víme toho o něm tak málo..."
"Dobře, ale i tak. Já tím žiju, Gilberte."
"Fajn," mávl Gilbert rukou a druhou poplácal dávného kamaráda po zádech. "Tak mi o těch fosiliích něco pověz. Třeba, co je tohle?"
Gilbert ukázal na protější zeď; na fresku, zpodobňující tlustého muže v šedém mundůru, s čepicí prapodivného tvaru a nějakou nádobou v pravačce. Kus hlavy mu chyběl, stejně jako levá noha od kolene dolů.
"Podle všeho jde o boha pijáků, asi obdoba antického Bakcha. Podobné fresky se často objevovaly v místech, kde podle našich nálezů docházelo k pijáckým shromážděním. Byly to vlastně takové osvěžovny... jestli tě to zajímá víc do hloubky, vydal jsem ku příležitosti otevření expozice takovou brožurku..."
"Jo, vezmu si ji s sebou, až půjdu domů," přikývl Gilbert. "Hele, a co tenhle týpek? Ten ale divně kouká. Kdo to byl, ksakru?"
Marvin láskyplně pohlédl na vitrínu, na které předtím Gilbert spočinul pohledem. Byla v ní dřevěná hlava s velkýma ušima a vypoulenýma očima. Na jejím lysém čele se odlupoval růžový lak, takže vypadala trochu jako jablko zasažené strupovitostí.
"Těch jsme našli mraky. V nejrůznějších velikostech, ze všech možných materiálů. Mraky votivních předmětů se zobrazením tohohle ´týpka´, jak říkáš. Kde se zachovaly i součásti oblečení, tam byl v černém, cípatém rouchu. Taková roucha se používala při smutečních obřadech. Domnívám se tedy, že to byl bůh smrti. Obávaný a uctívaný. No, jen se na něj podívej."
Gilbert přiblížil tvář k vitríně tak, že se jí nosem téměř dotýkal. Vykulené oči s velkými zřítelnicemi na něj civěly tupě a bez zájmu; přesto se zdálo, že se dívají jaksi výsměšně, s despektem, jako by říkaly: ´Já, Smrt, jsem pánem každého, překonám vše, vše je jen hříčkou mé trpělivosti nad vaší dočasností.´
"Hnusný," otřásl se Gilbert odporem a rychle se znovu napřímil. "Vůbec celá ta doba má v sobě něco odporného. Asi proto mne tak přitahuje - a tebe konec konců taky. V historii je přece tolik světlejších, humánnějších a vůbec... tak nějak celkově příjemnějších epoch, než zrovna to pitomý dvacátý století po Kristu, nebo se snad mýlím? Co, Marvine?"
|