Stojíš-li přede dveřmi..

Choulím se v bílém vřesu,

klaním se klínu květiny

A na trh svoji duši nesu.

Kůži bych neprodal…

pro svět mrtvý básník,

tak trochu bohém, děvkař,lump.

Však za sebe jsem otec rodiny.

Kulhaje mezi slovy básně,

splétaje příběh co se stal.

Na místo metafor sem věším třásně.

Slova bych neprodal…

pro svět jsem dýmem vyčpělým,

tak trochu loňské trávy muzeum.

Však za sebe jsem ještě neprohrál.

Neboť smím stále vřesem bílým

konejšit uvnitř vryté zloby lidí.

A pro tu kytku zůstat živým.

Tebe bych neprodal…

Jsi klíčem k mému odemčení,

tím slovem,kůží, vřesem sílím.

Úplně potichu se ptám,cítíš,jak odmykáš?