hodím si dlažební kostkou, stále

vzpomíná na hlínu

s pachem heřmánku

velím si impulzivní otázkou,

padá prostorem

do trsů ostré trávy

a klesá v měkkém objetí

do keců o odpovědích

rozdávám z ní střepy

a hledám v nich štěstí

v úsměvech obdarovaných

vjemy splynou

smích, hněv, obdiv

všechno se vrátí zpět

až se čas zase zblázní

a zaplaví nás jako

... tupý hlad ...

hážu dlažební kostku,

támhle

vzpomínám matně,

jsem si hrávala na princeznu,

nemyslela na tikající šelmu,

poslední lampy v ulicích

už rozkvetly v zář