Deset cedulek

ceduliček

napsal můj milý.

Neztrať se, lásko

když už jsi přišla.

Taková spořádaně

přeslušná.

Utrhám svévolně

všechny knoflíky

od tvého saka

toho snobsky

procovského.

A pak je spolykám.

Tady máš misku mléka.

Chlemtej a srkej

jak spořádaná fenka. 

Mléko jsem pila jen

když přišla

kocovina

po nocích

bez vína.

Za rána pak

jsem zívala

a tři řady zubů

samy od sebe

ostřily se.

Pojď, milá skučivá

meluzíno moje

do mazlícího křesla.

Nesnáším mazlení.

Můžeš se se mnou

v úplňku pářit.

Zkus zkusmo

zavýt.

Pojď, ukážu ti

jak vyji já.

Kurnik, fenko háravá

kde jsi to zase

v listopadových nocích

běhala?  Čím podivným

to voníš? Tohle že je

ta tvoje svoboda?

A jak divoce

na horách voní

vřes

tak toužím já

mít na zadních tlapách

kuličky bodláčí

a vonět ostře

sluncem a potem.

Co za závoj to taháš?

Že nevidím ti oči? Co?

Že jsem je zmrzlé

jak nějaký

fujtajblový Eskymák

včera k večeři

snědl já sám?

Sama si oči vydloubnu

a v košíku s chlebem

a křenem

ti je podám

jen jestli dokážeš

sníst i listí plesnivé

které vítr navál

do koutu naší kuchyně

tak jak je běžně

k snídani, večeři

žeru i já.

Ale když přijde hlad

sním i kostky ledové.

Kdy rozkvétáš? Když pro mě

jak soumračná květina

jsi provždy zavřená?

Že na holou dřeň

už jsi sedraná

a zbyl ti jeden chlup?

Ten na bradě? Co si ho pořád

tak marně

vytrháváš?

Nechci být módně holá.

Má srst je zcuchaná.

A žádným hřebelcem

nevyčešeš

bodláky

trny

z mé kůže.

Kde jsi se schovala?

Kde tě mám hledat?

Zvedl jsem všechny koberce

hledal jsem vzadu ve skříních

tam kde jsi ukryla

děravé fusekle. Tedy

ženská, jsi nehorázně

nepořádná.

Pod víčkem trám.

V oku je břevno. Neumírám.

Celá jsem neladná. Nevoním.

Nezpívám. Hromádky z věcí

tak zbytečných

po nocích neskládám.

Kdo rozbil zrcadla?

Že už jsi po ránu

nechtěla vidět nás dva

v tom parodickém

směšném rámu?

Tak divně

pospolu?

Nesměj se, bestie.

Nesměj se.

Vrať všechna hejblata.

Vždyť žádná nezbyla.

Neumím psát.

Pletu si měkká

tvrdá i.

Já jen běžím

běžím

běžím

z louží a kaluží

z pelíšků

umyvadel

z dlážděných srdcí. 

V potoce podzimním

se vztekle vyválím

dostat ven ze srsti

pach prstů tvých

pach křivých komínů

pach divných stop

taky pach nafty

a až se na srsti

utvoří rampouchy

a na každém chloupku

jak perla z lastury

křehce mi zacinkne

a do tmy zazáří

pak možná začnu

znova od abecedy

číst: Máma má tátu.

Máma má děti.

To se ví.

To se neví.

Kdoví?