Jednou v létě jsem se procházela po naší krásné zahrádce u domečku a kradla jsem si jahůdky. Vtom mi jedna vykřikla pod rukou zrovna, když jsem jí chtěla utrhnout:
„Aúúúúú!!! Hele dávej pozor! To bolí!“
„Promiň!“ odskočila jsem.
Pak jsem si klekla na kolena a hledala jsem jahůdku, která vykřikla.
‚Ještě, že jsem jí neutrhla‘, řekla jsem si v duchu, ‚vždyť je ještě zelená!‘
„Kuk!“ dožadovala se pozornosti malá nezbednice.
„Kuk!“ nedala jsem se.
Podívala se na mně a začali jsme se smát.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě.
„Katka, a ty?“
„Já nemám jméno …,“ řekla jahůdka smutně, „mé rodiče snědl tvůj bratr ještě dřív, než mě stihli pojmenovat!“
„Och, to je mi moc líto … a můžu ti dát jméno já?“
„Ty bys byla tak hodná?“ vyskočila jahůdka radostí.
„Jo, proč ne? Ale nech mě chvilku přemýšlet …,“ zamyslela jsem se. „Už to mám! Jarmilka! Líbí se ti Jarmilka?“ zeptala jsem se opatrně.
Jahůdka zavřela oči a šeptla:
„Jarmila, jahůdka z Jogobelly … jóóó, to zní dobře! Líbí, líbí a líbí…děkujiii!“
Vykulila jsem oči:
„Jahůdka z Jogobelly???“ Začala jsem se smát, až mi tekly slzy.
„Co se ti na tom nelíbí?“ Urazila se jahůdka. „Až budu velká, chci být jahůdkou z Jogobelly!“ Řekla mi rozhodně.
Smutně jsem se na ní podívala a tiše jsem se zeptala:
„Jarmilko, ale proč chceš být jahůdkou z Jogobelly?“
Zatvářila se, jako bych byla ten nejhloupější tvor na Zemi.
„No, proto, že je tak krásně jemná a lahodná! A aspoň se nebudu muset bát, že mě někdo utrhne a sní … jako mé rodiče!“
Přišlo mi jí hrozně líto. Byla tak přesvědčena o své pravdě, tak dětsky naivní.
„Jarmilko, podívej … Jogobella je sice krásně jemná a lahodná a já ji taky zbožňuji, ale … víš … já nevím jak ti to mám říct …“
„C ... c … co mi chceš říct?“ Jahůdka se vystrašeně zakoktala a její krásné očka se zaplnily slzami. „Jogobellu si kupují lidé, jako jsem já a můj bratr a … a jedí ji … “
Nedokázala jsem se na ní podívat.
„A ovoce v ní taky…“ Dodala jsem potichu.
Věděla jsem, že jsem ji právě zničila celý její krátký život, ale musela jsem jí to říct. Musela …
„Ne! To není pravda…já nechci…ne!“
Rozplakala se a já viděla, jak její oči za těch pár sekund zestárly. „Jarmilko, neplač, prosím …“
„Neplač? A co mám dělat? Mám se smát??? Právě jsi mi dokázala, že jsem se narodila jen proto, aby mě někdo jako ty snědl a říkáš mi neplač???“
Její slova píchala jak tisíc mečů… a přímo do srdce. Najednou byla tak smutně dospělá.
„Jarmilko …“
„Nech mě!!! Běž pryč … prosím … běž pryč a už se nevracej!“
Její zničená tvář mi říkala, že to myslí opravdu vážně, tak jsem se zvedla a opustila jsem ji. Před tím, než jsem vešla do domu, ještě jednou jsem se ohlídla a viděla jsem, jak se za mnou bolestně dívá.
„Sbohem … Jarmilko!“ šeptla jsem a víc jsem ji už neviděla.
Když jsem ji za týden hledala, už tam nebyla. Nevím … možná ji snědl můj bratr … nebo se vydala na dalekou cestu a splnil se jí velký sen … je jahůdkou z Jogobelly! |