Rytíř Pip

V rytířském sále sedělo kolem kulatého stolu tucet šlechticů. Mezi nimi byly i slavné osobnosti, jako třeba sir Lancelot, král Pellinore, Mordred, sir Percival, král Artuš nebo dokonce sám  Merlin Krátkozraký.  Tyto osobnosti (s některými neznámými rytíři) se dohadovaly na tom, co podniknou proti strašlivému zlému černokněžníkovi Bělovousovi. Po nějaké době všechny překvapil král Pellinore svou (docela chytrou) poznámkou: „Potřebujeme hrdinu, někoho, kdo je ochoten nasadit vlastní krk, jít tam a Bělovouse zabít.“ Jak se tak dohadovali, do místnosti přišel zbrojnoš Lancelotův. „Ahoj, Pipe“ pozdravil ho Merlin. „Vy-vy-vy se znáte?“ vykoktal Lancelot. „Ale jistě, když byl ještě malý, tak jsem ho přebaloval a- „ poté co se Merlin podíval na Pipa, který stačil za tu chvíli zbrunátnět tak, že teď byl rudý jako rak, zmlkl. „Proč by ten hrdina nemohl být ten… no… jak se jenom jmenuje?“ zeptal se král Artuš. „Pip?“ zeptal se Pellinore. „Pip?“ zeptal se Mordred. „Pip?“ zeptal se Merlin. „Pip?“ zeptal se Percival. „Pi-pip?“ zeptal se Lancelot. „Pip!“ odpověděl jim Artuš. „Ale pane já nejsem připraven na…“ začal Pip. „Kuš,“ přerušil ho král „zde máš mí požehnání a mazej!“ Pip se pokusil něco namítnout „Ale…“ „Žádný ale, když král něco řekne, tak ho poslechneš.“ přerušil ho tentokrát zase Lancelot. „Ano, mylorde.“ odpověděl poslušně Pip, který byl teď zase pro změnu úplně bílý. „Jo a abych nezapomněl, pasuju tě na rytíře a tady Merlin ti dá zbraně.“ prohlásil král Artuš. „Oukej“ odvětil teď již docela klidný Pip. „Fajn, tak a tímto je z tebe rytíř.“ Řekl Artuš mlátivše Pipa po rameni mečem. „Teď už zbývá jen říct novinářům, že jsme na Bělovouse poslali našeho nejlepšího rytíře a hrdinu.“ pokračoval Artuš do ztichlého sálu po odchodu  Pipa s Merlinem.

„Tak Pipe víš co, běž si odpočinout a zítra si dáme spicha.“ řekl Merlin. „Kde?“ zeptal se Pip. „Tak dobře na starém rozcestí směrem k Spiegelsteinu“ prohlásil Merlin a zmizel. „Ale…“ začal Pip, ale Merlin už byl pryč.

Toto místo vypadalo docela strašidelně a obyčejní lidé se mu velikým obloukem vyhýbali, protože tu prý strašilo. Bylo to ponuré rozcestí, u kterého stál velký vykotlaný strom, ve kterém se prý objevovaly bludičky. A zrovna sem směřoval, přestože byl obyčejný člověk, Pip. „Proč si se mnou dal Merlin sraz zrovna tady?“ přemýšlel Pip, když v tom málem zašlápl hada. Chvíli ho pozoroval, ale když viděl, že se plazí směrem k němu, nenapadlo ho nic lepšího, než se s ním zkusit domluvit. „Počkejte, pane Had, víte já proti hadům nic neměl. Mohli bychom se třeba rozumě domluvit, že? Oba jsme rozumní lidé…“ jeho hlas dostával mírně hysterický nádech, neboť had se blížil k jeho nohavici „…tedy vy jste rozumný plaz a já rozumný člověk, ne budeme tomu říkat souhrnně. Takže třeba jsme oba rozumní plazi a …“ „Buď ticho už mě to nebaví“ zavrčel had. „… … … Ty- ty- odkdy hadi mluví?“ zeptal se stále ještě vystrašený Pip. „Vod narození jako každej jinej čaroděj“ odsekl mu had. „Merline?“ zkusil Pip. „No samozřejmě, že sem to já…“ odpověděl had pomalu se měnící v člověka v kápi a s velkým špičatým kloboukem „…nechápu jakto, že jsi mě nepoznal dřív. Už jsi někdy viděl užovku s velšským přízvukem?“ pokračoval Merlin. „Ne pane, ale vy jste byl zmije.“ chytře poznamenal Pip. „Aha, no co už nemám tak dobrý zrak jako dřív, asi jsem špatně přečetl nějaké písmeno zaklínadla.“ anebo slovo pomyslel si Pip „Hlavně, že jsem tě neuštkl.“ prohlásil naprosto beze změny hlasu Merlin. „To mě těší,“ falešně se snažil Pip „ale kam vlastně jdeme?“ „Tam.“ ukázal Merlin. „Ale… ale tam jsou bažiny.“ snažil se Pip Merlina odradit. „Jo, to je fakt, ale taky je tam můj příbytek.“ odpověděl mu Merlin. „-“ Pip chtěl něco poznamenat, ale musel popadnout dech, když pospíchal za rychle cupitajícím Merlinem. Po asi deseti minutách prodírání se bažinou došli k malému ostrůvku. A na ostrůvku domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku kouzelná kniha a v ní spousta zaklínadel.       Pip s Merlinem vešli dovnitř. „Takže sire Pipe,“ začal Merlin s nezakrývanou ironií „jak víš, tak ti mám předat výbavu, takže tady máš mocný artefakt Excalibura Juniora a tady je kniha zaklínadel.“ dokončil Merlin své dlouhé vyčerpávající pojednání o výbavě. „A teď už můžeš vypadnout.“ poslal Merlin na cestu našeho hrdinu. Pip se chtěl na něco zeptat, ale to už stál venku po kolena v bažině. „To jsme to dopadli.“ ozval se nějaký hlas. „Cokdo… totiž… ehm… kdo to řekl.“ zeptal se vyděšený Pip. „Máš pravdu každého hlupáka by to mohlo splést. To mluvím já. Excalibur Junior.“ odpověděl hlas. „Aha to se mi ulevilo, tak pojďme.“ oznámil Pip, který už se těšil, až zmizí z této proklaté bažiny. Po asi dvaceti mílích se stala první nepříjemná věc. Najednou se před nimi objevila slizká nestvůra, která, a což bylo nejhorší, měřila něco kolem pěti sáhů. „To je v pořádku tento druh znám, ten tě nesežere, ten tě jenom rozkouše a potom vyplivne.“ utěšoval Pipa Excalibur Junior. „Fakticky dík, teď vážně potřebuju aby si mě takhle povzbuzoval, ale koneckonců seš mocnej artefakt a tak tebou tu vobludu rozsekám.“ statečně se rozhodl Pip. „Já bych ti navrhoval vzít nohy na ramena.“ velmi chytře radil Excalibur Junior. „Pchá.“ vydechl Pip, který právě odděloval jedno velké slizké chapadlo od těla monstra. Obluda se bránila jen chabě a byla brzo poražena. „Proč jsi mi navrhoval útěk, vždyť to nebylo nic těžk…“ Pip oněměl hrůzou, když uviděl věc před kterou ho EJ varoval. Za mrtvou příšerou vyvstávaly miliardy dalších. Stály vyrovnány vedle sebe přichystány pomstít svou sestru. „Myslím, že jsi měl pravdu.“ řekl Pip. „V čem?“ zeptal se EJ. „No víš,“ začal mírumilovně Pip „UTÍKEJME!!!“ už zdaleka ne tak mírumilovně dokončil náš hrdina. Tak rychle ještě v životě neběžel. Podle jeho výpovědi v novinách roku 653 běžel alespoň 20mil za hodinu. Po asi třech hodinách běhu dorazil Pip na rozcestí, o kterém vůbec nevěděl, že existuje. Byly zde dva ukazatele. Jeden ukazoval do bažin (to se Pipovi moc nezamlouvalo z důvodů, které pozornému čtenáři jistě neunikly) a ten druhý na hrad Kamelot (z toho Pip také nebyl moc nadšen, ale co mu zbývalo). Vydal se tedy na hrad. Cestou ho přepadlo celkem asi deset nestvůr, ale to byla věc zcela nezajímavá, neboť jen použil meč či nějaké zaklínadlo, potvory padaly k zemi mrtvé (z neznámého důvodu).  Konečně po strastiplné cestě dorazil ke Kamelotu. Nakoukl dovnitř. Vůbec to zde nevypadalo obyčejně, tak například Artušovi muži dávali pozor, co král říká, všichni měli na sobě zbroj, Lancelot nekoktal a král mluvil o tom jak by království mělo vypadat a co proto dělat. Pip vešel dovnitř. Artuš ho přivítal „Ó drahý sire Pipe, rozhodli jsme se na naší čestné poradě, (to také nebylo normální, většinou říkal spíš než sire troubo a místo čestná porada zavšivená schůze) že toho Bělovouse zabíjet nemusíš, neboť naši muži se již o to postarali.“ to se Pipovi vůbec nelíbilo, a proto řekl „Kdo jsi?“ „Já?“ zeptal se poněkud překvapený Artuš a na pokývnutí Pipovi hlavy pokračoval „samozřejmě, že král Artuš.“ Pip se ale nenechal nachytat, této chyby se dopouštěl příliš často. „Ne, ty jsi zlý, ošklivý, nepěkný, nechutný, slizký…“ Pip si připravoval další zásobu hanlivých slov. „…hnusný, hloupý a podřadný čaroděj Bělovous, kterého mám zprovodit ze světa.“ to byl za celý Pipův život nejdelší proslov. Bělovous se zatvářil uraženě a řekl „No když to bereš takhle, tak to abychom to vyřešili hned, mladíku.“ a začal vytahovat krátký meč a magickou knihu. Pip chvíli přemýšlel co udělat a potom vytáhl Excalibura Juniora takovou rychlostí, až z jílce začaly odletovat jiskry. Potom si z náprsní kapsy vytáhl kouzelnou knihu a začal si číst návod. Pak si uvědomil, že posledně se dostal až na stranu 23 – magie v praxi a knihu s nechutí zahodil. Excalibur začal protestovat proti této situaci, a vzápětí už letěl oknem na dvůr. Pak si Pip uvědomil, že teď nemá žádnou zbraň a vzal si z police po své pravé ruce geologické kladívko. S tím se vrhl na Bělovouse, který počítal s jakoukoli bojovou taktikou, ale ne s tím, že nepřítel zahodí své zbraně, vezme malé geologické kladívko a zaútočí. A ještě ke všemu ho rozptylovalo, jak venku za oknem řval rozzuřený meč na Pipa, že není hrdina, ale obyčejný blázen. Možná, že jedna z těchto věcí (anebo všechny naráz) může vysvětlit, proč ubohý Bělovous dostal infarkt a tiše se sesul k zemi. Pip potom zjistil že vše, kromě Bělovouse byla iluze. A že právě stojí uprostřed lesa opodál leží kniha kouzel a Excalibur Junior a tak si povzdechl, zvedl tyto věci a s pocitem dobře vykonané práce se vrátil domů.