Blýská. Ať ještě bleskne!- říkám si.
Okna domků v dálce zlekaně mžikají.
Stojím v nedozrálém ječmenném poli,
prudce šlehán klasy přes lýtka.
Kuna-člověk prokmitl mezi stromy,
kus kůry odrýpnul, s divým kmitáním víčky
za mízou se dere.
Činely oblohy.
Zableskne se znova
a tentokrát tvář kuny-člověka
se šklebem se skryje.
Hřmění smáčeným vzduchem
od silnice k rybníku.
Čí je to sen, ve kterém dítě šárá dlaněmi
u rybničního dna?
Rozráží šero a vytrhává chaluhy.
Kuna-člověk si mlsně otírá
ústa do tmy lesa.
Nahoře na silnici se nečekaně zjevují
žena a děvčátko.
Tváře, zdá se mi, mají
v tom zlatém větvení blesků
vyděšené.
Drobnými rychlými kroky míjejí boží muka.
Dítě zatím dorostlo v rybničním šeru v muže.
Vyplouvá
k vytouženému nádechu,
k deštěm smáčené hladině.
Kuna-člověk vyráží sípavé skřeky
za siluetami v šátcích.
Déšť, zlatavé žíly a také boží plechy
se zvolna poroučejí do jiných končin.
Postava muže doplula ke břehu
a při převlékání se ztrácí v starce.
V jednu chvíli, v rodící se páře, připomíná…
Na silnici u božích muk,
v rybníce i v ječmenném poli
liduprázdně.
Hvězdy jak po naději, hladové,
opět prozařují oblohu.