kolikrát v životě ještě se mi to stane – se to smí stát? v černobílu, mrazivej večer, v tu hodinu, kdy kapalní noc a těžkne tichem mizejících kroků. změna hustoty – time 22:10. vycpaný stropy, světla ufonských chodeb z metra. tolik se jim chtělo proměnit vzduch v zářící hvězdičkovej rosol, jenomže byl na to už starej, příliš zjizvenej vajglovinou, vlhkostí, otiskama všech těl spěchajících tu, vrážených, třených, od ranní zlosti do půlnoční únavy. instinktivní připomenutí – past! pozor! schody jsou zabijáci s čepelema, který si ostří brouskem ledu s kluzkou polevou  pod maskáčovinou neúplných šlápot. siréna spustila těsně před krokem vzhůru. to se už rozpíná po chuchvalcích mlha, do všech směrů mý hlavy se rozjeli trubači s královským rozkazem stát.

někde se ještě přece váhá, v zapadlých koutech otálí… jak je to daleko od středu k pohraničí mý duše! (a dálka v čase, než i v nejzažším kraji nezbyde než uvěřit, že dnes se war against sleep nekoná.)

a nad schodama spolu stály dvě holky: každá jede jinam. ta s kudrnatou tmavou hřívou mě práskla do hrudníku, podobná možná – jestli někomu – Kláře Issový , Winoně Ryder, a živá víc než obě dohromady. krásná tím, že to nevěděla. smála se tak obyčejně, že mě to vzalo…

pohybovala pořád pusou k tý druhý. když obrátila oči na mě, klidně, pronikavě se dívala a já umřela umřela umřela, sevřelo se bolavě v břiše.

až na dno a ona nevěděla! jako když potkáš očima oči, ten vždycky milióntejprvní pohled z davu, volá tě jménem až do morku kostí, oči pro dotek na vteřinu, oči nechaj dívat roky setkání, bod, kde poznáš, že jsi na správným místě a ve správným čase. spojily jsme se ve zvukotěsnu, pár metrů pod náma, nám pod nohama, rachotily vlaky a v žádným vagónu na světě necestuje jediná bytost, která kouká takovým způsobem, že pohoří praskají, města se třesou, splašený oceány a láva a láva – vždyť ona nic…

kolikrát se mi takhle sevřel žaludek silou upřených očí a jistotou vědomí že jsem našla něco, co ke mně odedávna patří? (a kolikrát smí člověk minout?) S HOLKOU JSEM TEN POCIT ZAŽILA POPRVÉ.

tu fantastickou holku s kudrnama nikdy NENAPADLO, jestli je krásná. čišelo z ní… nějaká jedinost, že jsem ji cítila v uších, v tepnách, v očích jak prudký světlo reflektorů aut těchhle pitomců, co tě jen tak naschvál oslepí a pak si jedou honit ocas do garáží.

má dlouhej rozepnutej kabát, studentka, usmívá se – padám a dohání mě k šílenství, jak je to neviňoučkej obraz.

čistý slova, hihihi povídání, čistý přítelky, čistý snění. usíná rychle jedním tahem do rána, zviřátko klidně oddechuje… nikdy ji z vody nevyrval hlas znetvořenej hrůzou do divna. nestalo se, aby hledala ve tmě, v panice, komu patří. (jen jako mládě měla ze skvrn na stropě ošklivý zlý zvíře. sama si na to nevzpomíná. čas od času se někdo zmíní a strejdové, tetičky a babička se smějou.) nikdy neměla husí kůži od hnusných šedých obejmutí prostěradla mokrýho potem. netřásla se od tří až do svítání.

tak zázračnej jeden bod v čase, podržet obraz, vodu v dlaních, kolik kroků od všech těch ještě nikdy... k naposled… k poprvé… k už nikdy… jedinkrát

pohybovala pořád pusou k tý druhý. když obrátila oči na mě, klidně, pronikavě se dívala a já umřela umřela umřela, sevřelo se bolavě v břiše.