Automobil se zakrytou poznávací značkou sjel z hlavní silnice. Tlumené světlo reflektorů ostře prořezávalo okolní tmu, ale dvojice mužů uvnitř se nemusela obávat, že by je spatřil někdo nepovolaný. Bledá tvář měsíce jim sice připomínala vybělenou lebku, ale to jim při práci nevadilo. Blížila se půlnoc a auto konečně dorazilo k cíli své cesty. Muži tiše vystoupili a chtěli se zbavit nebezpečného nákladu. Byla to poslední zastávka na dnešní noc. Neměli kam spěchat a tak si starší s drobnou jizvou na pravé tváři zapálil cigaretu a pohodlně se usadil na kapotu. Jeho kolega zatím otevřel kufr a pak společně vyložili plechový barel.

Pro jeho úkryt si nemohli vybrat lepší místo. Stará chemička ukrytá v lesích pár mil za městem jim už několikrát dobře posloužila a tak neměli důvod, proč ho měnit. Rozpadlá betonová hala a rozlehlé zapáchající jezírko obklopené mrtvými stromy byly pro nezvané návštěvníky dostatečným varováním, aby se sem ve vlastním zájmu raději nikdo nepřibližoval. V poslední době se v okolí začaly objevovat dvojhlavé ještěrky a šestinohé žáby…

Kuřák pozorně sledoval svého přítele, ale když mládenec ukončil čtvrtou sérii, neodolal, aby se nezeptal na bližší podrobnosti: “No tak pane Woode, nechci tu prosedět celou noc a poslouchat tu tvojí dětinskou hru. Kvůli komu si tu vlastně děláš trhací kalendář?”

Kuřák už o ní slyšel. Začínala jako barmanka, ale brzy začala klientům nabízet i něco tvrdšího. Bohužel zrovna tehdy dorazili dva “civilové” a šla na noc do chládku. Boris s Ivanem jí z toho sice dokázali vysekat, ale už jí nedovolili, aby se vrátila na původní místo. Začala vysedávat na barových stoličkách a nabízela přítomným své služby.

“Já vím, co si asi myslíš, Hammere, ale poznal jsem jí už dřív a vždycky to byla taková milá holka. Ráda vařila a když jsem se vracel z práce, aspoň jsem vždycky dostal teplou večeři a nemusel se starat o to, v jakým baru budu trávit noc. Jo sice tenkrát v Hellu trochu ulítla, ale každej se musí nějak živit…,” řekl Wood provinile a tázavým pohledem se marně dožadoval pochopení ve tváři svého staršího přítele.

“Všechno bylo v pohodě, než za ní přišel její brácha, kterej u Borise potřeboval srovnat svoje dluhy. Ivanka je moc hodná holka a tak mu jenom chtěla trochu pomoct…”

Hammer to ale už slyšel trochu jinak. Z miláčka jeho přítele se během chvíle stala luxusní společnice, ale i tenhle slušnej výdělek jí brzy přestal stačit. Začala hrát riskovat a společně s bráchou si vybírali zazobance, který by mohli pořádně oškubat. Koncem měsíce ale kšeftů už moc nebylo a tak naše nóbl slečinka vzala za vděk jedním studentem, co měl nějaké psychické problémy. Z počátku to vypadalo na velkej úspěch, protože pár prášků do pití znamenalo další dokonale vybílenej kvartýr. Mládenec sice pak měl doma co vysvětlovat rodičům, ale naštěstí byli natolik rozumní, že to nešli nikam hlásit. Bohatě jim stačilo, že má synáček pořádnou ostudu. Jenomže chlapeček se těžko vyrovnával s tím, že vypadá jako úplnej blbec, k ránu si před Hellem počkal na Ivanku a břitvou jí trošku upravil fasádu.

Boris neměl rád, když se ho někdo pokusil podrazit nebo ubližoval jeho holkám, jenže Ivanka si za to mohla sama. Ideální výstražnej případ, jak dopadne někdo, kdo podruhý zklame jeho důvěru. S novým obličejem se totiž dost blbě získávaly kšefty a tak brzy skončila u svejch oblíbenejch drog. Tentokrát je ale neprodávala a byla ráda, když jí někdo občas trochu nechal za “malou” protislužbu. Postavu měla ještě pořád pěknou…

Boris se na Ivanku vykašlal, ale to neznamenalo, že by někdo mohl beztrestně vztáhnout ruku na jeho chráněnkyně. Na horkokrevného studenta vypsal odměnu, ale jeho oblíbená dvojice pomocníků se sama nabídla, že si to zdarma vezme na starost.

Hammer k němu přišel a přátelsky mu položil ruku okolo ramen. V okolí se sice občas potulovala divná zvířátka, ale když se podíval do sudu na zkrvavené ruce spoutaného mládence, těžko by kolegovi vysvětloval, že tu najde někoho s jedenácti prsty, aby mu ta jeho dětinská matematika přinesla očekávaný výsledek.

Mladík vytáhl pistoli s tlumičem a přiložil jí studentovi k čelu. Když si Hammer všiml prosebného výrazu v jeho očích, raději odvrátil zrak. Neměl slabý žaludek, ale taky nemusel vidět všechno. Jediná věc, která ho na Woodovi štvala, bylo to jeho nutkání mít vždycky všude poslední slovo: “Tak to vidíš, stejně mě má rada,” a brzy se ozvalo tiché cvaknutí doprovázené dutým dopadem bezvládného těla na hladkou stěnu plechového barelu. Kuřák mu to zrovna v téhle chvíli nechtěl vymlouvat. Nestál o jeho pekelnou manikúru.