Uzavřená prohlubeň je v lese. Po obvodu pevně objímá ji masiv hnědožluté skály porostlé mechem tak bujným, že mnohdy se samotný na kámen nelze pohledět.

V místech, kde snad byl by drsný, je shlazen poesií řeřavého mechu a slokami řasy kudrnatými. Jinde, kde by jinak vábil k pohlazení odpoledního spánku, je nepřístupný a zarostlý pichlavými jehličnany, mladými smrky.

Do tohoto podivuhodného místa bylo kdysi lze pohlédnout, dnes však nikdo nezná cestu k němu.

Jen osamocená duše tu tráví své noci.

Již mnoho dní trpí svou samotu, a to díky jedné otázce...

Každým soumrakem znovu zažíhá plamen ve svém věčném ohňovišti, znovu věší očazený kotlík plný slz.

Přikládá tajemným, divným dřevem, že v jeho záři řeřaví každý kousek jeho těla. A když se jas v těch nyvých očích zesiluje k zenitu, vytahuje několik tmavých vlasů, jaké zhmotnila jeho soustředěná mysl a přidává je k horkým slzám nad plamen své vášně.

Již mnoho dní nyje svou samotou, díky jediné otázce...

Pije zásadně jedovatý nálev připravovaný jím každou chvílí prostoupenou nekonečným soumrakem.

Tak dlouho, a tak mocně tesknil, až jeho samum vyvolal ničivou bouři – vír; vše, co bylo, se mělo změnit. Výbuchy dokonalejší božího zázraku, blesky počaly ničit skálu, všechen její povrch sebekvětnatý byl spálen v ohyzdné černé a šedé strniště.

Snad to byla síla jeho samoty, která vyvolala tento strašlivý požár; vše, co ve svém duševním ritu tak bedlivě budoval, je pohaněno, vše, co miloval.

Jen jediná otázka hřměla tou divnou nocí..

(jak jí to jen říct?) >>JAK JÍ TO JEN ŘÍCT?<<

Léto trpěl samotou, a už nestál o lektvar z vlasů a slz. Už nechtěl přemýšlet; svou otázku hodlal nejjednodušeji obejít. Pojmenoval se Apolloniem!

Není-li toto řešení, ke kterému sběhne každý, byť se mu celý život nejúporněji příčil; pak, co dělá mateřská země, odhodivši ohrožený rostlinný druh, an nedosažitelnou naději odhání smrtelně nemocný? Z posledních zbytků nesouvislého vědomí (u mrtvých se říká, nervů) vrhne sebou zpátky k cestě, od jaké se celý život odvracel, ale vždy tak pozdě a výhradně, že už není naděje..

Rozběhl se přesycen horlivostí alkoholu pro svůj sen. Pastýřku Dafné na jejím nejoblíbenějším vršku objevil. Podivnou náhodou byla skutečnost, že se vznášel za parami prvních stromů jeho duše— Bylo to místo šedivé a medové trávy ulehlé větrem; stála tu tak nádherná, jak jí vlasy objímaly slunce, jemně vyslovuje ‚ej, lásko, lásko,...‘ v tušeném nápěvu, snila o ničem.

Přistoupil k ní ve své rozlícenosti a uviděl ji v silných výdeších noci. Protáhl loket jejími tmavými vlasy, jeho duše, nemaje těla, vylétala kamsi od země. Dosníval poslední oddechy soumraku a počal ji bezlítostně líbat. Svými nejvroucnějšími pocely nadzdvihal její rameno. Odpřísáhl se jí—

Jenže dívenka Dafné ve svém utrpení nestála o víc než o snění. Utekla.

A v modlitbách prosila čarodějky nižších bohoslužeb, aby ukončily její muku. Na jednom propadlém místě v lese se proměnila do stromu; dala tomu místu ztraceného ducha, pozvedla jej, naplnila, ale nikdo už sem nechodil.

ale kohout hýká.

Apollonius- Sedl si na kámen uhnán svou vilnou vášní.

Miloval Dafné tak, že se na věky odevzdala vězení samoty, že sám se zlobil na své slzy a svoji samotu přiřkl jim.

Viděl jinou dívku, už ne pastýřku, psala si deník; přečetla mu list a šel s ní, aby upsal další-

a kohout hýká

znám to místo Dafnina hoře

kde mrznou slzy

snad je jen jediné, ale co vím,

našel jsem místečko v širém hvozdu,

snad o něm jen sním,

ale nejspíš je to základ mého hradu,

možná je jeho věží

z které na druhou nedohlédnu