Do jeho prázdné duše přišel chlad
jak podzim do remízku
a jako tisíc houslí do krajiny plakal
oči ho pálily řeřavostí jeřabin
v tvářích mu zapadly
lampióny léta
Jeho ruce podobné jeskynním zvířatům
rozdělaly oheň z dubových polen
a on je polykal
ještě hořící
ale chlad zůstal
a oheň utekl
Brzy ráno s ním však jedna žena
nedaleko Temešváru
zapálila svíčku v malovaném chrámu
klekla
a ikona zlatem obrněná (snad ještě z války)
poslušně našpulila pusu
k polibku
Přišla totiž chvíle která stojí
za tisíc let zimy
|