Má lásko, deštěm ztmavnul chrám,

zatéká nám do něj voda

a dveře jsou dokořán.

Nad oltářem visel obraz,

teď už zbyl zde jenom rám.

Klečím tu sám!

Z té velké záplavy něžností

zbyla jenom hořká pachuť

velmi krátké věčnosti.

Stále živé naděje,

stále živé možnosti.

Ach, co teď s tím?

Náš oheň zmizel bůhvíkam,

svíce přesto dál se snaží

osvítit ten prázdný rám.

Těžká mysl, pusté srdce

k tomu opuštěný chrám.

Co dělat mám?

Dál snad jen hrát na varhany,

pro to ztrouchnivělé dřevo,

všudypřítomné vrány.

Krysy dávno vzaly roha,

nebuď, prosím, jedna z mnoha.

Nenič náš chrám!