Sešli se v parku ve stínu lip
ve volný den jen tak posedět
v rozmluvě jak bylo zda bude líp
syn, otec a moudrý děd
Seděli mlčky každý svůj svět
nejstarší láme kůrku pro holuby
a tklivě vnímá každý květ
když bere další prášek z tuby
Syn po levici kontroluje čas
chvíle ve znamení bariéry
nevnímá ptáků zpěvný hlas
tlačí ho bota - kariéry
V písku cesty jméno Kateřiny
té nové, krásné, nejsladší
jíž pozval by rád pod peřiny
kreslí nohou nejmladší
Tu noha nohu míjí tiše
dvě struny bez not těm třem hrají
upřeným zrakem hledí výše
nad krásou ženy rozjímají
Jak jsou ty ženy dneska mladé
pomyslí si ten co je stár
pečlivě zrakem půvab krade
a ve svém nitru uchová
Ten prostřední se dívá povýšeně
Vím o vás všechno ženy snad
s tváří anděla jde ďábel v těle
však i přesto - mám vás rád
Zapomněl jméno Kateřiny
oněměl, skoro nedýchá
zrak stáčí v nedaleké nivy
mladí se ženy ostýchá
Kdesi v čas dvě struny mizí
ozvěna krásy jiskří v ovzduší
tři na lavičce už si nejsou cizí
jsou neslepí, jsou nehluší
„Vzala mi dech“
ten o křivé holi
A synův vzdech
„Já zlomený jsem v půli“
„Asi jsem snil před okamžikem“
třese se dosud třetí hlas
A všichni nakaženi smíchem
prolomí generační hráz
Ve stínu lip na lavičce seděli
tentokrát v bohatém rozhovoru
sešli se tu jako každou neděli však dnes poprvé odejdou spolu
|