Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 26.12.
2.svátek vánoční
Štěpán
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Země: Nebezpečí výskytu člověka
Autor: Luk Malér (Občasný) - publikováno 3.9.2003 (00:19:17)
            „A co takhle zmrzlinku?“(obě mláďata) „A kafíčko!“(žena) „HOVNO, vlastivěda bude,“ šlachovitý dlouhán se otáčí jak korouhvička, baťůžek poskakuje, „támhle je barokní kostel svaté Ludmily, támhle gotický svatého Jiří, zámek a Mariánský sloup na Dolním náměstí, DEME.“ Mrčí, smějou se a jdou. Když rodinka napapaně opouštěla restauraci na Horním náměstí, uhýbala popelářskému vozu. Jak převaděč běžence nechával za sebou hejno čerstvě vyvezených a zkřiveně pootevřených, hladových popelnic. Vypadají jak africká vesnice čekající na humanitární pomoc.

Čas přimíchává do ranní šedi víc a více běloby.

Nad obroučku dne vynesla ruka času oranžovej balón.

Tělem odstavit průsery minulého dne, vystrčit lokty a sledovat jeho odraz ve zazvonění obroučky budíku, pak se odrazit a doplachtit si pro něj. Ten den jsem si doskočil FAKT DOST DOBŘE a byl můj, FAKT MŮJ.

„Se tvářej jak somálská delegace,“ odhodil ještě přes rameno k rodině.

Něco potloukání po bytě, něco hygieny, SNÍDANĚ, první světlej moment dne a tak  v něm zmizelo 10 deka šunky (ňamňamňam) a 4 vejce na hemenex (ňamňamňam), čtyři rohlíky, z toho jeden k tomu hemenexu, jeden s centimetrovou vrstvou paštiky (ňamňamňam) a půlkou originálního camembertu (ňamňamňam), jeden s 20 dkg humrového salátu (ňamňamňam) a poslední s a máslem a meruňkovým džemem Schwartau (taktéž ňamňamňam). Když vstával od stolu, řekl si z pohledem na shluk popelnic u průjezdu: „Vypadaj jak bezdomovci“.

„Nechtěl jsem buřta, si kráva nebo co, ať si ho sežerou mladý, doprdele!“

Poté co na mobilu našel dost úspěšný (a dost drahý) reklamní grafik SMSku, že dnešní kšeft odpadá, rozhodl se, že se konečně podívá do Městečka na Mariánskej sloup a zajde pak s Tomášem na pivo.

„Ale Tátó, dyť si řikal, že jó,“ manželka žongluje s pěti mastnými tácky, po kterých se překulují buřty a pronásleduje kličkujícího manžela v davu lidí, kteří se shromáždili na náměstí Městečka u příležitosti „Týdne hravosti“. Vyrušila ho, když se snažil udělat dojem na dvě sedmnáctky, které ještě chtěly pít, ale už neměly zač. Teď si už popustil břicho, vypadá jak popelnice, vedle které stojí, a do které kope, protože COSI směruje jeho kopance věnované manželce pořád ještě jinam, zatím do neživých spoluobyvatel této planety.

Při pohledu na auto si vzpomněl na cesty tento týden za zákazníky do Ostravy, Šumperka a Českého Krumlova ráno tam, večer zpátky a udělalo se mu zle. Byly totiž plné předvídání a uhýbání před nejrůznějšími kravinami páchaných ostatními řidiči ve jménu Velkého Drandila.

Vytáhlému skautíkovi očička rejdí pod brejličkama, z plandavých kraťasů končících těsně nad koleny vykukují hubené nožičky, posunuje je energicky po elipse; pokuřující žena vzhledu od Středozemního moře pokládá pohledy na muže tak, že jim tak způsobuje hormonální revoluce; 16letý klátící se ústní DJ se tváří nezúčastněně a 10leté poskakovadlo, bavící se děláním průserů; když po něm někdo něco chce, přivolává na pomoc patrona všech flinků, dánského skřítka jménem Dyťjóóó.

Pomalu se tedy kinklal ve vlaku železniční zemí, což nejsou jen koleje položené přírodou, potřebují si oddechnout od náporu zeleně, tak si vybudovala nádraží, zastávky, průmysl. Octl se tak v jiném světě, mezi jinými lidmi a v jiném čase.

Dvě sedmnáctky teď už směrují své magnetky očí a bradavek od Táty jinam opodál a přiopile kříží pohledy a řečičky zase s jinými stárnoucími bachratci (ten vlevo spíš připomíná vorvaně), jejichž břicha se snaží přeměnit tuk v ocel, sračky v hlavě se snaží proměnit v mozky, pleše pokouší se nebýt a vepřové výrazy snaží se projasnit. Snad aspoň tyhle pumpnou o cigáro a o panáka.

Táta za nimi zírá jak za mizející ozvěnou mládí.

Rodinka opouštěla napapaně restauraci na Horním náměstí, kde lehce popolední slunce předvádělo, jak mu to pálí, kde cikáni někam zahodili čas a teď jen poposedávají, popocházejí, popokuřují, s barokním pozadím arcibiskupského chrámu si hrají na Itálii. Běloši spěchavě vynášejí z obchoďáku poslední tašky tohoto týdne, po neviditelných vyšlapaných cestičkách rámovaných blahobytně plnými popelnicemi, s jejichž smradem mizí ke svým celoživotně vydřeným a se strachem udržovaným norám.

Železniční zem má i poddané: dráhy již dlouho nevyužívají malý typický nádražní baráček, vedle s velkou kůlnu (sloužící dříve jako skladiště) s rampou, vše v objetí stromů a v pozadí lom, proto přízemí zatlučeno, zamřížováno. V prvním patře téměř místo všech skleněných tabulek vzdouvá se igelit. V jednom otevřeném okně muž s tváří a výrazem zraněného a opuštěného psa. Na rampě kůlny jako vypnutý robot sedí (asi jeho) žena s modřinami v obličeji. U silnice fungl nový nenasytný kontejner a na něm fungl nový zámek.

Tři děti natahují ručičky a moldánky, očičkama drží na táccích ty buřty, kvůli kterým sem vlastně jenom přišli. Táta se uprostřed příští kličky otočil: „Di už s tim do hajzlu, mě sereš doprdelepráceužkurva“ jeden ji vytrh zakousl se, šťáva stříká všude kolem jeho vztek. Posunul čepici do týla a tak se jeho popelnice otevřela a začala konzumovat.

Usmívají se, i když oči, tváře a těla předvádějí nejnovější modely zpruzenosti. Nechce se jim, ale jako by je měl na provázku. Procházejí tak Městečkem k zámku s rozsáhlou zahradou, a tak aby to nebylo jen průvodcovské žonglování s pojmy nizozemský, italský, český; známý neznámý; malíř, sochař, umělec; obraz, socha, váza, tapisérie, gobelín a vyjmenování století ovšem různě kombinovanými mezi za před sebou přes sebe a v sobě navzájem, začal ten přestárlý skautík celou svou energií do nich prát: „Tenhleten areál, to nejsou jen nějaký zámky a hrádky, altánky, sochy, zříceniny,“ snažil se rytmicky trefovat do na pusu hraného dýdžejského setu staršího mláděte, ručičkama hůlčičkama pitvoří rapery, „to všechno je velmi zajímavý hlavně ve vývoji, protože to celý začíná barokem a vlastně téměř každá generace si k tomu přidávala svou vlastní představu bydlení a životního stylu, je tady vidět ten pozvolný vývoj nejen stylů architektonickejch, ale i názorů na život na krásu a to všechno plynule, jsou vidět jasně ty posuny a přechody…“

„Jéééééé kýbl,“ Středozemka se rozblikala jak hrací automat při výhře a na skautíkův nechápavě vyděšený pohled ukázala do výkladu Smíšeného zboží „…plechovej“.

Že ta přestárle vypadající holka do vlaku nastoupila, ji stálo spoustu sil. V jasném dni z ní padal déšť. Všichni cestující uhýbaly pohledy, nikdo ten její smutek (že lidstvo jen žere, žere a žere, a to úplně vše) od ní nepřevzal. „Koho mi ta holka jen připomíná?“, válelo se grafikovi hlavou.

Podala lístek průvodčí, ta, ačkoli si šlapala na jazyk, celá se rozsvítila (jako vždycky, když mohla něco úředně oznámit): „Ste nastoupila blbě, to je na druhou stranu, ale já po vás nechci, abyste platila, vystupte si na příští zastávce jóó, jede vám to už za dvě hodiny“. Holka tedy odnesla svůj déšť ven. Průzračná blbost průvodčí v takto dobrosrdečném balení osvěžila vlak natolik, že radostně zatroubil na dva odpadkové koše vyvráceně visící po stranách zastávkové budky.

Totéž jako když stála Středozemka na váze:“Zas míň hurááááááááááááááá,“

Poskakovadlo přidrandilo: „Co jéééé?“

„Zhublasem“

„Já myslel, že sesscvrkla,“ a padl ji do náručí.

Procházejí parkem. Počet popelnic a košů se plynule mění s počtem návštěvníků. Počet hvězd také, ale téměř nejsou vidět.

Míří k věži na náměstí Městečka.

Na náměstí Městečka předvádí tlupa obětavců divadlo o nenaplněných touhách, konečně se Městečko (občas se zasměje, spíše však nechápe) může ožrat ve jménu kultury a ne v osamění a ve vlastní permanentní nasranosti a nenažranosti.

To je popelnic a košů, to je snad na každýho jeden.

Hvězd si však ještě nevšímá.

Posunul čepici do týla a tak se jeho popelnice otevřela: nenávidim toho chlapa v zrcadle a všecko co k němu patří, proč sem se narodil, aspoň něco rozbiju, někomu spokojenějšímu. Ten jeho ukončenej a bezmocnej rozmach proti manželce a za sedmnáctkama málem srazil žhavého kluka, co hrál v tom představení na náměstí, když odhodil boty k ostatním rekvizitám, běžel dál na místo dalšího výstupu, ale spokojeně viděl, jak padaj tam, kam maj. Byl v citlivém stavu, nebyl už člověk a nebyl ještě herec.

Jeho popelnice byla nevinná ještě se pořádně neotevřela. Jen tak pokukuje. Za to jeho hvězda se docela činí.

Za to Táta už byl téměř podoben své popelnici. Jeho pohled se zachytil na zlaté panně Marii na sloupu uprostřed náměstí.

Jak jsem funěl pár kroků za tou srandovní rodinkou do schodů kostelní věže, vrzaly schody, šuměl vítr, skřípaly krovy:

Trpěl jsem s Městečkem. Z ochozu bylo vidět,že nemá naději. Skautík asi tušil to, co já, ostatním to bylo fuk.

Von Clausewitz by ho líp neobklíčil. Z jižní roviny těžké jednotky paneláků, hrozivě a hravě odvrátí jakoukoli protizteč. Na ně na východě navazovala továrně železniční zem velmi pružným čtvrtkruhem. Její technika nebyla tak neprostupná jako paneláky, ale o to pohyblivější. Na západě a na severu, kam se nadějně zdvihalo oblé podhůří, vepřové chalupizny – jednotky, které brání i jednotlivým útěkům, a přitom zvládají po jednom pronikat i do historického jádra a tam se udržet jakkoli dlouho. Už ho skoro sežrali.

Obležení vepřových popelnic trvalo už dlouho. Několik obránců zkamenělo, město je vystavilo porůznu na rozcestích. Každý měl svou stále zářící hvězdičku. Na Dolním náměstí probíhala nějaká akce, všichni chlastali, ale sledovali divadlo, na které by do kulturáku nešli, o výletu do města ani nemluvě, bylo o nich, nikdo to nechápal, občas se zasmáli, až jim chlast cákal na boty.

„Táák deme frajere,“ oslovila grafika dokonale výtvarně pojednaná popelnice, plná imidžárenských cetek a po celý rok podzimní prázdnoty..

Žoviální rozesmátá popelnice se lípla na skautíka. Plná keců pro kecy, ftípků a neschopnosti dotahovat věci.

Každý na náměstí má FAKT svou popelnici, hrdě z nich trčí zbytečný majetek, tikají v nich zbytečně strávené hodiny a dny u televize, žhnou a klokotají chtíče, neúspěchy a komplexy. Nejúspěšnější z popelnic už vrostly do svých lidí.

„Víš co je to hospodářský rozvoj?“ zeptal se skautík grafika. „Roste nenažranost popelnic“ Všechny popelnice byly dřív kamínka, která lidi hřála po obcování s chladnými hvězdami, teď však žerou a žerou a žerou jen tak. Teď už i minulost, nejen Městečka. Popelnice se usmály.

„A víš co je to demokracie?“ grafika na skautíka. „Klapou jim víc víka.“ Teď už se smály nahlas.

Skoro uprostřed náměstí stojí na sloupu panna Maria se svatozáří s dvanácti hvězdami a s výrazem orgasmu jak Středomořka dnes ráno.

Jako když se dobře vysrala.

Jako když nám chce něco říct.

JE PODOBNÁ TÝ HOLCE Z VLAKU. Dvanáct hvězd, koukl na nebe: slábly jako naše touhy, poznání a zdokonalování. Každý máme svou, ale starat se o ni? Úporné snažení, nejisté směřování a sebekázeň – to bolí.

„Tak tedy hasnou, zatímco popelnice bytní a krásní, o některé se jejich lidi starají lépe než o své bližní, kteří zatím žádné popelnice nemají. Až je budou mít, budou stejní. Co s tím?“

„Žít aspoň tak, aby se popelnice nažrala a hvězda zůstala celá.“

 

Čas přimíchává do ranní šedi víc a více běloby…


Poznámky k tomuto příspěvku
stanislav (Občasný) - 3.9.2003 > to je špička všech špiček, hutný a vymazlený, čtu už po kolikátý... :o))) (ňamňamňam)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
stanislav (Občasný) - 3.9.2003 >
<reagovat 
stanislav (Občasný) - 3.9.2003 > protože to celý začíná barokem a vlastně téměř každá generace si k tomu přidávala svou vlastní představu bydlení a životního stylu, je tady vidět ten pozvolný vývoj nejen stylů architektonickejch, ale i názorů na život na krásu a to všechno plynule, jsou vidět jasně ty posuny a přechody…

to jsem už taky slyšel, ale byl jsem tak zkouřenej, že mi to přišlo víc než legrační...
<reagovat 
delikt (Občasný) - 3.9.2003 > ...se jeste vratim, na tuto denni dobu mi to moc rve ocicka... ale aspon si to ulozim na pozdeji
<reagovat 
čtenář pavson - 3.9.2003 > Jo, jak říká hubert, je to hutný až běda.
<reagovat 
ziggy (Občasný) - 3.9.2003 > tak toto je moc cool fradžilistic vjec :))))))))
jako ostatně vždy !
Body: 5
<reagovat 
Kelly (Občasný) - 3.9.2003 > zajímavá kolážka!
Body: 4
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 3.9.2003 > ma to skvely i slabsi momenty...dojem z tech lepsich je logicky silnejsi, takze...
Body: 4
<reagovat 
ouvej (Občasný) - 3.9.2003 > Už jsem hodnotila. Výborně.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Cirilla (Občasný) - 3.9.2003 > jojo, nářezovinka, moc dobrá :)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 3.9.2003 > Dlouhé, ale povedené!!
Body: 5
<reagovat 
inž. Prase Antonín (Občasný) - 10.9.2003 > kuku, luku, tys jistě z olmützu...
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 10.9.2003 > inž_Prase_Antonín> Kéén Olmütz Herr Ing Schwein Anthon - Reálie brány z Jihlavy, Lednice, Valtic a Ústí n.Orl.. Jinak Prážák až vokna mlátěj, jojojo.
<reagovat 
 inž. Prase Antonín (Občasný) - 10.9.2003 > Luk Malér> hm... zmátlo mě asi to horní náměstí. píval jsem tam kávu.
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 10.9.2003 > inž_Prase_Antonín> To už byla licence, nemohlo se to odehrát na jednom náměstí.
<reagovat 
delikt (Občasný) - 5.9.2003 >

Viz ziggy

Jen sem se trosku prala s tou modrou


Body: 5
<reagovat 
 stanislav (Občasný) - 6.9.2003 > Delight> máš něco proti ódées?
<reagovat 
 delikt (Občasný) - 6.9.2003 > stanislav> ehm.. abych tak řekla.. no prostě.... teda....
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 6.9.2003 > Delight> Delight, modrá je dobrá, zvlášť tahle trochu našedlá, ta k tomu grafikovi sedne jak prdel na hrnec, jakou by měl mít jinou barvu?
<reagovat 
 delikt (Občasný) - 11.9.2003 > Luk Malér> 

Modrá je dobrá! Naprostý souhlas! Pjekně modrej.

Enem ty voči mi ňák neberou fontík, viš? !


<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 11.9.2003 > Delight> Možná ti chybí růžové brýle, (Někam mi nějak někam mi nějak zapadly, ty moje růžový ty moje růžový brejle ....)
<reagovat 
Cirilla (Občasný) - 19.9.2003 > Není nad to si oživit vzpomínky z jistého nejmenovaného servroša!
<reagovat 
stanislav (Občasný) - 7.2.2006 >
<reagovat 
stanislav (Občasný) - 17.11.2007 >
<reagovat 
Zeanddrich E. (Občasný) - 6.2.2009 > "

."
Body: 4
Doporučil 
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 6.2.2009 > Zeanddrich E.> slušná archeologie....
<reagovat 
 Zeanddrich E. (Občasný) - 7.2.2009 > Luk Malér> "...-jo jo, cca od 6. do 8.tř. ZDŠ jsem si "přál" stát se archeologem;...-etc.

."
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 9.2.2009 > Zeanddrich E.> 

tak to je gól! Já taky.

Tohle jsem myslel tak, že hrabat se v pět a půl roku starejch věcech je archeologie - ne-li paleontologie...


<reagovat 
 Zeanddrich E. (Občasný) - 9.2.2009 > Luk Malér> "...-jo, to já jsem

pochopil, jaks to asi myslel, ale já se rád "hrabu" "ve starých i nových"; -...jen na to mít ještě "trošku více časůu"; ... :-)).
... -a jinak -téměř každej kluk prý chtěl být někdy kosmonautem, popelářem, presidentem USA, anebo archeologem..."; -tak co se divíš;... .
."
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter