Vyšlo slunce na obzoru, zatáhnout tmu pomoci mu nemohu, -tu tmu ve mě.. Točí se Země, točí se vší parou... Stařík s károu odváží měsíc po kapkách, vše uhasíná ve svátkách lesních vil, unuděných chvil, kdy slunce hraje maryáš a ty, ty chlapče nesvítáš... Někde děcko plakajíce pro hrstku měsíce, někde muž trpí, za ženské stopy. Někde chlapec osamělý vyčkávajíc na neděli, kdy dívku spatří, naděje své ztrácí, jinde dívka u zrcadla leští si svá kukadla... Jen já po okně stejkám, že vše, co mívala jsem - nemám, že další den uplynul a tys ve snech uhynul jak pára nad hrncem, jak schované hvězdy za Sluncem... Hrajem hru s osudem, moc dlouho tu nebudem. Ožijeme a pak umřem, jako je to s vánočním stromkem- jednou se rozsvítí a pak někdo poví ti, že musí na skládku, jako slova do řádku. Jako měsíc na nebe a nikdo už tmu nespřede... Jako stařec jednou umře a nikdo nedá život káře ve které táhl měsíc, celou dobu věříc, že tak je to správně. Jako slunce ozařuje hlavně ať člověk ví nač míří, jako plačící děcko, co chtělo by všecko a o smrti ho neučili. Jako muž, co mu nestačily jeho slanné slzy na všechny zkázy, jako chlapec s nadějí, že skončí v dívčí závěji, jako dívka dosud mladá svou krásu zvládá, svět krutý je a všechny zakryje do svého nitra. Možná zítra, možná dýl... Ikdyby se postavil osudu kdokoli, jednou se rozdrolí... A já, já čekám, světla i tmy se lekám. Ty na okružní jízdě věříš své hvězdě, že mne příběh náš, za který proděláš spousty růžových lístků na mou propisku. Za všechny mé myšlenky pohozené do sklenky, kterou nelze vzít, natož nechuť okusit... Stařec káru opustí, Slunce třásně nespustí. Děcku slzy ukradnou, v muži city ochladnou. A bude jen tma, třeba už zítra...
|