umíráš v ulitém vzoru záclon
lehce
záhodno drsné lekce.
Povedu tě tichem, po slepotě
šepoce
zbělelou tmou - tvým úskokem,
tanečkem
splašeným v nabažitelných sférách náhlých světelných útoků
třpyticími plnými rty, jemně drticí pevné úsudky a vůli
cestičkami do nitěrných hrudí
...
splaskl povlak příliš viditelných odpovědí
světy za prachovkou, kolem nehtových řetízků...
....
v nevědomosti tápající hlas
tělo po vráskách pošlapu
bez svatého slunečního kultu
nezasměj se sněhu, duhově pryští
Je jím pohřben zármutek živých. Pokrytci.
Pocítili oni tíhu konečné poutní svobody, bez těl?
Trh se srdci, které si vyrvávají v nepochopení
luna a jiná věčná tma,
po semknutí řas v neodpáčitelné zámky věčnosti
vklouzne do zapomnění, ztratil budoující smysl živ..o...t...a
nesmutněme....zapomnění...
zapomněním smrti vzdáme úctu...