Záclona,zavlnila se se šustěním kapek krve.
Střežili ji a sedrásáným škraloupům odmítali věřit všichni ti okolo
Ti kteří namátkou ohmatali; bolestivě; dali na na zevnější krajkování; oškubané; ne na zručnost výroby hadru
vyplivnutého na svět...
Světélkující prameny, vírem se v nich točily tečky a proužky mikrosvěta ;myšlenky a zbytečné kalkulování písmen;
odleskovaly a vrhaly; chaoticky; prasátka na zrcadlo v dřevěném prastarém rámě ožraném červíky,
ještě se v něm tancem ztichlého hřmotu noci kroutili.
A lomené ztlumené světlo odhalovalo seschlé solné kaluže. Byly vidět jen při neodbytné námaze zkoumat;
zamrzlé světýlka lásky, směšných snů, touha vzdorovat osudu.
Hrknutím otevřel okno dech Země. Do srubu prorostlého mechem a otupělostí- důsledky zim, dešťů, magických bouří.
Cáry mraků se plíživě a fascinovaně odrážely o okenní tabla. Změť ztřískaných stromů, keřů,zlámaných hor,
živoucí ohýnky tvorů putujících okolo. Smích a slastné vzdechy, žalost a pláč zatlačeny hluboko,
násilně; nikdy neukázat slabost, neodhalit své srdce, zapírat únavu žeroucí morek kostí, lidi jsou tak zlí;
do krbu domu,kde pospolu hnili...
Větve, zašeptly větru pozdravení. A vánek pohladil kůru stromu, jako lehký polibek po obeplutí barabizny, snad tichá pošta;
Tvé polibky, i když jsi daleko; mezi dřevem...
Baobab stál vlevo. Vlevo od domu. Listy se dotýkal střechy, jen okrajem, jen pokud dosáhly;hlaď ještě...
Zakotvená chalupa, kdysi mokrá rosou,otřískaná přírodou, dávno zmizela.
Shořela po šíleném vedru...sklo okenice zintenzivnělo žár slunce, zhutnělý ohýnek vypaloval
vzkaz o zevšednělé nesmyslnosti na lísteček,příběh vznešeného Romea a mladinké Julie nezevšední, stále žije!
Vstupenka na světský rej,smítkem záhuby...
Bylo lepší i když kruté, že domek vyhořel, vyklidil mýtinu, nepatřil tam;ještě prý měla děkovat.
Strom zmohutněl a zpíval překrásné dunivé báje Entů o dávných světech a sluncích.
V temné noci, odpočinuly i nejzatvrzelejší kvítka, se zjevoval přízrak srubu. Hořel zuřivým ohněm a do všech kořínků baobabu
vnikala melodie...byl jsem chladným, bál jsem se toho žáru, nyní jsem v něm, ale ty dál něž kdy jindy, nebudeme moci být
spolu,neoplatím ti nijak tvé pohlazení, tvé probuzení mého mrtvého dřeva, bál jsem se toho žáru, nyní jsem v něm,
na straně smrti náš konec byl dávno určen; užírá mě to, nemůžeme být spolu;
nyní jsem v něm a stále pulzuji životem i v říši mrtva,
dík tobě...odpusť i když odpouštíš tím, že jsi.