|
Michal Bärlach
Cestou přes skvrny
aneb
trním do publika
Následující práce není odbornou statí, jde jen o povrchové nastínění problému, který podle mého názoru pomalu vyvstává v českém amatérském divadle!
„Bezohledný k publiku může být jen šílený divadelník!“ Milan Uhde, 73.JH 2003
73. Jiráskův Hronov(JH) skončil. Dojem, který ve mně zanechal je smíšený. Z jedné strany jsem se ocitl na tomtéž místě s lidmi, které nemusím ani znát, abych poznal, že si rozumíme. Na druhé straně jsem zhlédl 24 představení, z nichž některá – jak už to bývá – byla podařená více a jiná méně. Mnohá z těch méně podařených představení mají jeden společný bod : leží na cestě k bezohlednosti. A tato cesta je – pro mě zcela nepochopitelně – dlážděna zlatem.
JH je Mekkou českého amatérského divadla, zákonitě tedy nastiňuje i jeho současný stav a poukazuje na trendy, které s ním hýbou. Jedním z těchto „nových“ směrů (jak ukázal letošní ročník přehlídky) je i záměrná nepochopitelnost představení doprovázená ruku v ruce jevištní (hereckou) bezohledností. Doslova exemplárním příkladem je pro mě představení MACBETH 2003. Snad každý zná Shakespearův originál a já rozhodně nejsem proti modernímu pojetí žádné klasiky (vždyť kde bychom byli, kdybychom neporušovali pravidla). Ovšem to, co pro diváky vytvořil Petr Lanta (označovaný Mgr. Karolem Horváthem za fenomén českého am.divadla) si opravdu nedovedu vysvětlit. Dovolte krátký popis toho, co jsem zažil :
PONDĚLÍ, 4. srpna, 16:30 (teplota 35OC ve stínu),
představení Společnosti Dr. Krásy Praha – Macbeth 2003
Diváci se tísní před Jiráskovým divadlem v Hronově a čekají, až budou vpuštěni dovnitř, usadí se a budou moci sledovat Lantovu vizi Macbetha (kdo zná představení Petra Lanty ví, že rozhodně nepůjde o klasickou činohru, ale o soubor výtvarně zajímavých obrazů zapadajících v jednotný celek až po důkladném rozpitvání celého představení). Před divadlo vychází dvojice herců a uspořádává jakousi prapodivnou tiskovou konferenci k příležitosti otevření Krásova divadla v Hronově. Nevrlost diváků stoupá nepřímo úměrně s tím, jak klesá vtipnost „tiskovky“. V závěru již nevydrží a násilně vniknou do divadla(nebylo domluveno), čímž nevydařená konference působí ještě více násilně a trapně! V zápětí přijíždí Sergej Fedotov (umělecký šéf divadla v Permu, momentálně se zdržující v ČR), aby jako zahraniční hvězda slavnostně přestřihl pásku a Krásovo divadlo se otevřelo… Představení může začít. Tma. Ozývají se jakési prapodivné texty z reproduktorů, kterým není rozumět. Poté se střídají (nechápu) barevná světla, která chvíli svítí hercům na kotníky a chvíli na kolena. Nevidím jediný obličej. Slyším jen křik. Občas mlhovač a červené světlo. Půlhodina pryč. Hledám skutečného Macbetha mezi křiky několika Macbethů, jací jsou nám skrze sluch překládáni. Hledám klíč! Nic. Pak vánoce, očekávám, že Lanta teď rozehraje svůj výtvarný koncert, ale nic. Návrat ke kotníkům. Slyším, že Macbeth umírá. Diváci jsou rozpačití (zůstalo jich jen pár). Nevím nic. Potlesk spíše ironický stejně jako výkřiky „bravo a vivat“.
Vyšel jsem s divadla s úsměvem na tváři. Nebyl jsem potěšen, naštván, rozhořčen ani otupěn. Necítil jsem nic. Naprosto ztracený čas. K večeru jsem se dozvěděl, že během představení se pracovalo s červenou barvou a herci zničili oponu Jiráskova divadla. Ptám se, stálo to za to? Druhý den jsem se vypravil na sezení tzv. Problémového clubu, který si bere za cíl hovořit o konkrétních problémech té dané inscenace. Dozvěděl jsem se neuvěřitelné – text Petra Lanty je vynikající (ano, může být, ale diváci z něho neslyšeli jedinou větu v celku), představení je plné fatálních archetypů (kde je rozluštili? U kotníků nebo u kolen?) a má tak neuvěřitelnou magickou hlubinu, o které se více dozvíme za dvacet let, až divadlo dospěje tam, kde má podle předpovědí být. Nechci, aby jste měli z této recenze pocit, že ze mě mluví uraženost. Jde o strach. MACBETH 2003 totiž nebyl jediným představením tohoto typu na JH. Jestliže je záměrem nepochopitelnost, tak proč by diváci do divadla chodili? A když budou podobná představení vynášena do nebe, proč by je nedělal každý druhý? Je přeci zárukou úspěchu být nepochopitelný a bezohledný. Stačí málo : mít k dispozici mnoho barevných reflektorů, nadávat divákům, být sprostý, vulgární, polít diváky vodou, házet na ně zelí (Vím, že divadlo je komunikace a nejen mezi hercem a hercem, ale také mezi hercem a publikem. Ovšem přijde, že s Vámi herec komunikuje, když na Vás bez jakéhokoli kontaktu chrstne vodu?), pohrát si se sebelepším textem tak, že působí jako změť nesouvislých výkřiků do tmy a hlavně rozbít tradiční inscenační procesy. Uvědomují si pánové osvícení, co jejich zahleděnost (dávají najevo, že jen oni tato představení pochopí, protože v něm najdou velká neutrální moudra, magickou hlubinu a fatální archetypy skrze šťourání se v textu) může způsobit? A ohánět se před námi tím, že si neuvědomujeme jakou podobu divadlo bude za dvacet let, mi přijde jako absolutní nesmysl! Copak někdo skutečně ví, jakou podobu bude mít? V roce 1991 se hovořilo, že divadlo umírá a probere se až za dobrých třicet let! Máte pocit, že české divadlo umřelo? Nebo spí? Nemyslím si. Ale pozor pánové, mohlo by se tak stát, protože bez publika, není divadla. A bez divadla není divadelníků.
|
