Má tiše vzdychající starorůžová květino,

něco mi krade inspiraci z hlavy, cosi mě rve od pomyslné dráhy k tvé bytosti

jsi hlubinou váhajících duší, malá blonďatá slečno,

považuji tě za nevyčíslitelně drahocenný kamínek v mém srdci

i když se o tebe někdy moc bojím, věřím, že tvůj život bude tou pravou vysněnou

procházkou v růžovém sadě, přestože dosud tomu tak vždycky nebylo

ale cesta na pár tisíc kilometrů pryč to může změnit

přála bych ti to, protože ty jsi jeden z mála květů pod tímto sluncem, který si to zaslouží

Jen kveť, vypadáš krásně, i když si to nikdy nemyslíš

a vypadáš ještě půvabněji, když se směješ

když máš duši prosluněnou stříbrnými doteky našich dávných ochránkyň z lesních tunder

nebo když myslíš na Moneta nebo Allena

jednoduše když jsi povznesená tou „nesnesitelnou lehkostí“ života, která se nám čas od času tak dobře snáší

a stačí ti k tomu květiny nebo úsměv nebo slunce

To všechno jako nic, jen když je kolem tebe pár blízkých vznášejících se kapek ve vzduchu

které bychom definovali jako přátele

(snad) nejsem blázen a už vůbec ne úchylný pobuda (možná tak někdy vypadám)

jen mi schází osůbka s mírně ustaranou tváří a nekonečně obsáhlým srdcem.

(Kapka) přítel.