Chtěl jsem milióny věcí dosáhnout a vztahoval jsem ruce. Cítil jsem vítr, jak mi protéká mezi prsty a držel jsem se světla, které mne přikovalo na zelený koberec vonící létem. Molekuly samoty se tetelí kolem a já tiše myslím na momenty, kdy jsem cítil smysl slov i činů.
Je jen málo míst, kde neztrácel jsem body v souboji o svůj vlastní smysl. Hledal jsem cestu a zabloudil jsem v houštinách své vlastní rezignace. Kolikrát jsem ti říkal, že nesmíš zlomit vědomí, a přesto jsi překročila hranici a pošlapala mne samotného, uvnitř. Stopa tvé slzy rozpaluje uvnitř oheň samoty, který nemohu uhasit.
Láska plná omylů, prošlapané cesty smíchem, cíl plný výsměchu a hledání pointy v půlnoční pitce na okraji cesty blízko nevábného vědomí zatracení. Čekal jsem víc hlavně sám od sebe, až jsem došel k místu po kruhové dráze, kde zjistil jsem, že svléknout kůži smí jen had. Tím já nejsem, a přesto se pokouším párat vlastní buňky tvým pilníčkem na nehty. Bolí, šíleně to bolí, a ty sama nikdy nepochopíš, že najít stud z vlastního jsoucna je to nejmužnější, co může chlap udělat.
Pokračování najdete ZDE
|