Jel jsem takhle šestadvacítkou do práce. Zuby nehty se snažil udržet v nepohodlné laminátové sedačce v prvním voze, nijak nedávaje najevo, jak těžké je pro mne zaujmout jakoukoli příjemnou polohu. Vůz sebou smýkal ze strany na stranu s takovou vehemencí, jako by se snažil osvobodit z pevně vytýčené dráhy kolejí a vůbec nebral v potaz vyděšené pasažéry na palubě. 
V zimě zásadně cestuji v předním voze. Důvod je prostý - minimálně osmdesátiprocentní šance, že bude vytápěný, oproti mizivé naději u vozu zadního. Těžko říci proč to tak je. Možná je to dáno přítomností řidiče, nebo prostě jsou porouchané vozy s nefunkčním topením připojovány jako druhé - ať si cestující sami vyberou, ne? Teplo - zima? Zima - teplo?
Každopádně to mrazivé ráno se úvaha vyplatila a já s potěšením pozoroval zamženým oknem okupanty zadního vozu, jak v kožiších, čepicích, se šálami okolo krku a červenými nosy drkotají zuby a zpytují svědomí, proč byli zrána tak pitomí a vlezli právě do týhle tramvaje! Jakkoli nepohodlná sedačka se při tom pohledu rázem proměnila v oázu dokonalé domácí pohody. S potěšením jsem si užíval hřejivých přílivů tepla a radosti nad svým malým ranním vítězstvím. S každou další zastávkou pak přibývalo cestujících a úměrně s jejich množstvím se násobily mé radostné pocity. Jak krásně započatý den!
Jediné co mi maličko pokazilo náladu byla ta žena postávající hned vedle mě. Dávala totiž provokativně najevo svou nelibost nad tím, že právě takový fakan jako já, má tu drzost si klidně sedět, zatímco ona, dáma v nejlepších letech musí potupně stát. Razantně přešlapovala z nohy na nohu, až to vypadalo, že si ráno po probuzení nestihla odskočit na toaletu. Teprve když jsem uviděl její boty, pochopil jsem proč - měla kozačky s tak obludným podpatkem, že by se za něj nemusela stydět nejedna karnevalová postava tančící na chůdách. Dobře jí tak!
Pche, kdyby sis vzala normální boty, nebolely by Tě hnáty náno, problesklo mi hlavou ve chvíli, kdy jsem zachytil její nenávistný pohled. 
Víte, když mě někdo nemá rád, nebo snad přímo nesnáší - respektuju to pokud mě zná dostatečně dlouho na to, aby pro to měl nějaký konkrétní důvod. Nemůžete prostě padnout do oka všem, ne? Jenže když vidím takovou nevraživost u člověka, který mě sotva poznal a já tudíž nemám ani trošku možnost se bránit, ani malou šanci ukázat jak jsem skvělý a jak mě prostě MUSÍ mít rád - to mě může vzít čert!
No, a u téhle dámy mě tedy čert bral. A to pořádně! Její pohled se mi ani trochu nelíbil. Šmahem mě odsoudila bez šance na obhajobu. Ta žena mě snad k smrti nenáviděla už jen proto, že mám tu drzost žít, dýchat stejný vzduch, jet ve stejné tramvaji a navíc - SEDĚT! Kdyby bylo možné provádět popravy na místě, bez udání důvodu, už bych asi ležel pod sedačkou s čistým průstřelem temene. 
Bezděky jsem se otřásl a přes prvotní zcestnou a bláznivou myšlenku vstát a pustit ji sednout s nějakou peprnou poznámkou o stařence v tramvaji, jsem ji ignoroval. Svého teplého místečka jsem nemínil tak snadno vzdát. 

Otočil jsem se a z okénka sledoval ubíhající kulisu ospalého města. Oblečené do čerstvé sněhobílé zimní nadílky vypadalo pohádkově čisté a netknuté. Jen na chodnících bylo možno vidět stužky váhavých stop prvních ranních chodců. Stopy lidí, kteří možná právě teď usedají v práci, vaří si kávu a rozkoukávají se na počátku nového týdne. 
I já se k nim brzo přidám a za chvíli budu zpitomělý sedět za stolem v kanceláři a přemítat cože to mám vlastně dělat. Se vstáváním mám totiž neuvěřitelné problémy. I když se mi to nakonec povede a přijedu do práce včas, koukám jak bulík, usínám za stolem a teprve v poledne se dostatečně proberu na to, abych si mohl dojít na oběd. Dokonce ani sada tří budíků na porcelánovém talíři mě nevzbudí. Zkoušel jsem snad vše - opakované zvonění v pětiminutových intervalech, zvonění všech budíků současně včetně hlasitého rádia, buzení po telefonu a dokonce i nějaké prášky. Bez výsledků. Vstávám tedy jak to vyjde. Někdy prostě do zaměstnání dorazím dříve, jindy později. Můj nadřízený to však snáší statečně. Zřejmě i proto, že já na oplátku neméně statečně snáším to, že mi přebral Jarmilku. Dokonce tak statečně, že je neruším když zaslechnu chichotání z malého skladu, kde často dovádějí mezi regály. 
Mě se Jarmilka vždycky moc líbila. Jenže jsem nikdy tak nějak neměl odvahu ji něco naznačit. To můj šéf nenaznačuje, ten rovnou koná. Tak jsem přišel o Jarmilku, ale získal nějaké prémie navíc. Dvakrát jsem je totiž nachytal, takže dostávám takovou malou formu držhubného. Nevím komu tenkrát z nás bylo víc trapně, Jarmika to rozhodně nebyla. Zapřísahal mě, ať si to nechám pro sebe a hlavně, ať se to nedoví jeho žena - měl by doma děsný peklo, jak prohlásil. To, že to ví všichni jeho známí snad právě kromě jeho ženy, jsem mu raději ani neříkal. 

Drkotal jsem se městem v tramvaji, přemýšlel o Jarmilce a pozoroval ubíhající město za oknem. Projeli jsme právě pod viaduktem na jehož pilíři kdosi zvěčnil křiklavým sprejem své pocity: MILUJU ANDREU A JEJÍHO ZRZAVÝHO BOBRA!
Stálo půlmetrovými písmeny v oranžové barvě na betonové podpěře. 
Hmm, tak tohle tu v pátek nebylo. Milé pondělní překvapení.
Za pár okamžiků se za oknem mihl další výrazný nápis - ROMANA JE Z MALÝ VÍSKY A PROTO MÁ VELKÝ PYSKY. Tenhle už znám. Objevil se asi před měsícem a poskytl mi mnoho zábavných úvah nejen o Romaně a jejích pyscích (jedněch nebo druhých), ale především o pisateli a okolnostech vzniku tohoto grafity. 
Ještě než jsme vyjeli z pod viaduktu, prolétly mi před očima notoricky známé a všudypřítomné: VHS a CRON a pod nimi nesměle připsaná větička: VHS = Velký Hovno Stando... a už si to tramvaj šupajdila ke Strašnickému krematoriu. 
Abyste rozuměli - někdo si v MHD čte knihu, někdo si cestu krátí poslechem walkmanna, další zas divoce odesílá mobilem jednu SMS za druhou, no a já - sleduji nápisy. Ano, sleduji nápisy. Pozorně se dívám z okénka, na stěny domů, mostní pilíře, plechové ploty a přemýšlení o každém novém zajímavém textu mi natolik zaměstná fantazii, že mi cesta uteče rychle a docela zábavně.

Tahle moje úchylka se projevila před mnoha lety, kdy jsem stejně tak jako dnes, seděl v tramvaji a sledoval ubíhající siluetu města. Byla to poslední noční linka. Vracel jsem se z firemního večírku, měl notně upito, ale stejně se mi následující událost vryla hluboko do paměti. 
Něco málo po půlnoci se tramvaj přiblížila k podjezdu pod dálnicí a když jsme vyjeli ze zatáčky, oslepilo nás světlo blikajících majáků policejních aut. Pomyslel jsem si, že zase došlo k jedné z těch mnoha bezvýznamných nehod, kdy někdo někomu lehce odřel lak a přesto se k takové "nehodě" sjede celá eskadra policejních aut. V prvním okamžiku to tak skutečně vypadalo, ale když jsme přijeli blíž, stali jsme se nechtěnými svědky ošklivé havárie, které se zřejmě odehrála před deseti či patnácti minutami.
Svodidla mezi chodníkem a vozovkou byla pokroucená jako kořeny vyvráceného stromu a na betonovém pilíři byly doslova napasovány trosky auta. Z tohoto úhlu to vypadalo, jako by auto mělo motor na místě řidiče, který by musel ovládat vůz z místa spolujezdce sedícího za ním. Musel to být strašný náraz, protože kapota motoru byla pokroucena a povalovala se o pěkných metrů dál. Okolo vraku ve světle reflektorů tančily odlesky tisíců drobných střípků skla, v kontrastu se dvěma temnými kalužemi oleje. Krve? 
Řidič tramvaje zastavil a do mikrofonu zahuhlal něco ve smyslu, že musíme počkat než bude vozovka opět průjezdná a kdo prý chce, ať si vystoupí. Svá slova dotvrdil činem a dveře se otevřely. Stejně jako většina pasažérů jsem i já vystoupil. Hnán tou supí touhou, být při tom a na vlastní oči vidět neštěstí a bolest druhých, jsem se rádoby beze spěchu blížil k místu nehody. 
S davem zvědavců jsem se došoural až k místu, odkud nás policie nevyhnala a kde bylo přesto dobře vidět. Vrak vypadal z blízka neuvěřitelně. Tohle nikdo nemohl přežít. Hledal jsem stopy po řidiči a teprve ti dva opilci, kteří stáli přede mnou, mě upozornili na černý pytel ležící opodál. Hm, tak TO je, tedy BYL, řidič...pomyslel jsem si a pak jsem si všiml toho nápisu. Ano, přímo na pilíři do kterého auto narazilo, byl asi metr nad vrakem čerstvý nápis vyvedený v jasně žluté barvě - CHCI UMŘÍT PROTOŽE... a to už byl jen krůček k odhalení torza těla, které od pasu nahoru bezvládně leželo na pokrouceném předku vraku, zbytek vmáčklé mezi trosky a pilíř. Pozornému diváku pak už jistě neunikl malý batůžek pohozený opodál, z nějž se, zřejmě při pádu, vysypalo několik barev ve spreji. No a ještě pozornějšímu se podařilo bez obtíží dát dohromady příběh neskutečné náhody (?), který se mu odehrál takřka před očima. Bůh má zřejmě zvrácený smysl pro humor.
Mladý kluk s batůžkem přes rameno, z neznámých pohnutek čmárá na pilíř mostu nápis - CHCI UMŘÍT PROTOŽE - a ejhle, jako by to jeho všemohoucnost ráčila vyslyšet - ze zatáčky se vyřítí auto s neopatrným řidičem a ... mladíček ani nestihne dopsat poslední slovo. Prudký náraz z něj rázem vymáčkne život. Doslova.
Ještě dodnes si tu a tam vzpomenu na ten čestvý, jasně žlutý nápis. Jak vlastně měla končit věta - CHCI UMŘÍT PROTOŽE ...?
Protože CO?
Protože PROČ???
Co vůbec vedlo kluka k takové pošetilosti čmárat v noci na zeď takové hloupé přání?
CHCI UMŘÍT PROTOŽE ...
Myslel to snad vážně? Nebo se jen chtěl "vypsat" ze svého problému a žít dál normálním životem? Nevím. A nikdo, ani já, ani vy, se to už nedozvíme. Od té doby jsem si ale tak nějak začal více všímat podobných nápisů na zdech a zcela bezděky vymýšlet historky o jejich vzniku, smyslu a autorovi. Časem se z toho stala doslova posedlost a já neznám lepší zábavu jak si krátit cestování, než spřádat neskutečné příběhy o každém textu, který se mi mihne před očima.
Věřte, že kupříkladu právě ANDREA a její ZRZAVÝ BOBR mi poskytl spoustu rozverných představ o ní a jejím bobrovi. Mám totiž děsně rád zrzavé bobry! Víte vůbec čemu se říká u ženy bobr? OK, že se ptám, samozřejmě že víte. Nikdo neví odkud, ale vědí to všichni...

Opustili jsme zastávku u Oskar centra a pokračovali ke hřbitovům. Pohrával jsem si v myšlenkách se zrzavým bobrem a tak jsem si málem ani nevšiml toho skvostu, který se vynořil na bílé fasádě domu před křižovatkou. Panečku, už je tady zas! Ano, starý známý se takřka po roce objevil na stejném místě a v plné síle jako kdysi, než byl překryt novým štukem při rekonstrukci. Text zněl prostě - JARDA ZABIL LEOŠE
Chybějící významný vykřičník, který by dával prostému konstatování nebývalou sílu a řekl bych dokonce adresnost, má v této větě ohromující smysl, právě proto, že tam NENÍ. Už jen to mne zaujalo, protože právě u takového nápisu bych čekal, že tam bude. Prostě - se to tak běžně píše. Navíc, když si přečtete tento nápis po slovech pozpátku, přesto dávají smysl - LEOŠE ZABIL JARDA. No a když k dobru této okouzlující věty přičtete pár bodíků za to, že se všechna slova skládají ze stejného počtu písmen - stává se klenotem v mé skromné sbírce nápisů!
S tímto textem jsem se setkával bezmála půl roku, takřka každý den na cestě do práce. Občas věta na pár dní zmizela, když ji, zřejmě majitel domu, překryl barvou. Netrvalo dlouho a záhy se objevila opět na stejném místě, jako by tam byla odnepaměti. Tento tichý boj skončil, alespoň jsem se donedávna domníval, vítězně pro majitele domu. Dnes je tu větička zas a já mám opět příležitost přemýšlet o Jardovi, Leošovi a člověku, který dal skutečnost o jejich konfliktu ne vědomí celému světu. 
JARDA ZABIL LEOŠE

Další dny pak plynuly v poklidném smíru mezi domem a nápisem. Nápis si hověl na bílé zdi a nevypadalo to, že by proti tomu hodlal kdokoli protestovat. Teprve následující týden ve čtvrtek nastala dramatická změna - kdosi se pokusil přetřít nápis vápnem. Záměrně píši "pokusil", protože jeho snaha vyšla naprázdno. Hned příští ráno si větička lebedila opět na svém místě a na novém čistě bílém podkladu ještě více vynikla. Někdo měl Leoše opravdu rád.
V podobném duchu pak plynul den za dnem a týden za týdnem. Nápis se chvílemi ztrácel a na jeho místě svítila jasná bílá plocha, jindy zas hrdě oslavoval své vítězství nad vápnem jasně zářivou barvou. Prostřednictvím těch několika metrů omítky probíhal zřejmě urputný boj, mezi majitelem domu a majitelem nápisu. 
Už jsem vyčerpal snad všechny, i ty nejšílenější, nápady na téma, kdo je Jarda, Leoš a co dotyčného vede k tak úžasné vytrvalosti. Těšil jsem se na každý den, kdy pojedu v tramvají kolem a na vlastní oči uvidím, jak pokračuje bitva dvou nesmiřitelných soupeřů. Záliba se měnila v posedlost. Dokonce i večer, před usnutím, jsem o nápisu přemýšlel. Pronásledoval mě i ve spánku. A kdyby mě někdo nečekaně vzbudil, dal mi do ruky tužku, dokázal bych bez mrknutí oka nakreslit jeho přesnou kopii. 
Kdo zvítězí?
Kdo ztratí trpělivost dříve?
Nápis nebo vápno?
Samozřejmě jsem fandil nápisu. Tak nějak mi připadalo, že je v právu. Ne pro obsah věty, ale jednoduše proto, že k tomu domu prostě tak nějak patří. Navíc tu byl mnohem dříve než nový majitel objektu, ne? Kde vůbec ten zbohatlík bere tu drzost útočit na tradici tohoto domu? Jak si vůbec tohle ubohé, nanicovaté, šmouhaté vápno může myslet, že svojí nechutnou bělostí dokáže ukrýt MYŠLENKU? Pche! Nápis musí vyhrát!

Jednoho dne a pak celé nekonečně dlouhé týdny se nápis neobjevil. Každý den jsem se natěšený tlačil u okénka, ale když jsme projížděli kolem, svítila na mě už pomalu šednoucí, nic neříkající bílá skvrna na špinavé omítce. Smutný pohled. 
Ráno co ráno jsem čekal, že se setkám se známou přátelskou tváří svého oblíbeného nápisu, jenže - nic! Neobjevil se. 
Ne, tomu jsem prostě nemohl věřit, že by se tak snadno vzdal. Vždyť už jen styl písma svědčil o odhodlanosti a jisté dávce houževnatosti, nesrovnatelné se neosobní bělostí vápna. ON se přeci nemohl tak snadno vzdát! 
Bojuj! Nenech se odradit. Copak jsi už na Leoše úplně zapomněl!? A co já? Co mám dělat já? Mám snad zavírat oči před TVOU zbabělostí?
Za několik týdnů, jsem už byl zoufalý. Nemohl jsem pořádně spát. Stále jsem před očima viděl nápis, stále jsem cítil to veliké zklamání a také vztek. Vztek a nenávist k vápnu. Ve snech se mi zjevovala postava, stojící u paty domu s kyblíkem vápna. Dlouhými, rozmáchlými tahy přetírala text, který se ve snaze uniknou tísnil málem až u země. A štětka mlaskala. Bože, jak příšerné zvuky vydávala, když se na pár okamžiků zastavila na své zkázonosné cestě jen proto, aby se záhy mohla vydat jiným směrem a ničit... a ničit... Ten zvuk byl tak neskutečně živočišný, až se mi chtělo zvracet. Štětinatá obluda na cestě po prochladlé omítce chrlila, za zvuku nechutného orgasmického mlaskání, ze svých černých útrob bílý ejakulát, ve kterém tonula má nebohá písmenka. Jedno po druhém mizelo v záplavě agresivních bělostných přívalů bolestné rozkoše... 
...trhnutím jsem se probudil. Ležel jsem doma v posteli a propocený zíral do tmy. Ve snaze znovu usnout, jsem později dokonce sáhl k tak krajnímu řešení, jakým je polykání prášků. Nejprve jeden, posléze dva a nakonec jsem stál u kuchyňské linky a zapíjel třetí. Marná snaha. Byl jsem malátný, unavený - to ano - ale se spánkem to mělo pramálo společného. Nakonec jsem se s vědomím, že noc bude skutečně dlouhá, usadil k televizi, otevřel lahvinku vínka a snažil se navodit zdání absolutní pohodičky. Zklidnil jsem se a chvílemi i prokazatelně klimbal. Ještě si vzpomínám, jak jsem se řehtal u jedné scénky s Pepíkem Náhlovským. Ne snad proto jak byl vtipný, ale proto, že vůbec existuje. A pak-
-pomalu procitám. Cítím neskutečný chlad a začínám si uvědomovat, že ten vzdálený zvuk není cvakání signalizace na přechodu pro chodce, ale drkotání vlastních zubů. Celý svět se mi najednou vynořuje před očima jako z mlhy. Je mi stále vetší a větší zima, prsty mě pálí, ale jediné co jsem teď schopen vnímat je to, co vidím před sebou; bílá zeď a na ní červeně září tři slova:

JARDA ZABIL LEOŠE!

Ani ve chvíli, kdy už jsem plně vnímal ruch ulice, dokonce ani v okamžiku, kdy přijela policie, jsem nedokázal odtrhnout oči od krásy jednotlivých písmen. Každý oblouček přesně kopíroval sotva prosvítající předlohu a ladně dokresloval symboliku celého nápisu. Dokonalost sama!

Výslech nebyl dlouhý. Zabavili mi barvu a dokonce půjčili deku na zahřátí. To víte, v tom mrazu jen tak v pyžamu - nic moc. Vyptávali se mě na jména. Na několik jmen lidí o kterých jsem nikdy neslyšel. 
Stále chtěli vědět proč jsem to udělal. 
Protože tam nápis patří! 
A také, jestli patřím mezi ně. 
Mezi koho? 
Přece mezi ty ostatní! 
Ne, mezi nikoho nepatřím.
Tak proč jsem to prý proboha udělal?
Protože... protože... prostě TAM PATŘÍ!

Nakonec jsem zaplatil pořádkovou pokutu a odvezli mě domů. Hezky se mi usínalo. Věděl jsem, že i když nápis na pár dní zmizí, brzy se zase objeví. Až pojedete šestadvacítkou nahoru ke Strašnickému krematoriu, dobře se dívejte po levé straně na dům před křižovatkou. No a jestli tam nápis nebude, vyčkejte příštího dne. Určitě se objeví.
VŽDYCKY se nakonec objeví... je NÁS totiž víc... minimálně šest...