|
protažená špička střevíce
opálené kotníky
neznatelně prostupují vánkem
v zákoutí hříšných malířů
kde ledovou kávu malují zásadně levou rukou
ospalý číšník kývá hlavou
na znamení souhlasu
jen seďte dál, i s nezvykle širokou krempou
zabíráte tak málo místa
jako byste se snažila rozplynout
návrat do hotelu je dramatický
skutečně nikdo nenechal vzkaz
jen zdvižené obočí za pultem
zrcadlo v těžkém ebenovém rámu
odráží křídovou tvář
panenky s porcelánovou hlavou
ta křehkost, pomíjivá a dojemná
ta křehkost
letadla odlétají, lidé diskutují u přepážek
čtou knížky, upíjejí kávu z plastikových kelímků
letadla krouží a mávají Paříži
v prosluněném odpoledni
ve dni tolik zalitém sluncem
na druhém konci Evropy
usíná Margot
okno propouští vůně ze zahrady
neprobouzí se
nevolá nikoho
spí
těžký brokátový závěs se pohupuje
ve stejném rytmu s větrem
noční obloha slábne
psací souprava ve stylu dandy
slova
slova
vodopády slov
posledních paprsků
takhle se odchází ze scény, vy nýmandi
tak tiše a důstojně se loučím
pročesávám dlouhé prošedivělé vlasy
kostěným kartáčem
na znamení smutku
na oslavu jednoho dne v Paříži
na barvy mého těla
v její těžce se zvedající hrudi | 
