BUBÁK
Napsala: Markéta Kubisková




Evžen do sebe obrátil skleničku vína, zašklebil se a nalil si další.
„Kamaráde, nechceš něco tvrdšího?“ Barman ho pozoroval zkoumavým, nedůvěřivým pohledem. Znal tyhle typy. Nalejou se jak venkovská žumpa a když přijde na placení, tralala, nemají ani zlámanou grešli. Ovšem na druhou stranu, pokud pijí alespoň něco trošku kvalitního, nezaneřádí mu bar zvratky. Ne, že by tenhle chlap vypadal na to, že nemá ani halíř, ale každopádně vypadal na to, že mu bude pořádně zle.
Evžen postavil prázdnou skleničku na bar a rukou postiženou stařeckým třesem do ní dolil posledních pár kapek z lahve. „Tvrdý nepiju, je mi pak blbě.“
Barman to už nekomentoval. Myslel si své a neměl ve zvyku se vnucovat. Nechce,nechce. Jeho problém. Hlavně když zaplatí.
Mezi dveřmi vinárny Čerstvá růže se objevila vysoká černovláska, doplula k baru a s úsměvem z reklamy na zubní pastu si objednala džus s vodkou. Barman jí přejel hladovým pohledem a muž v modré bundě a žaludkem plným laciného vína pro něj přestal existovat. O půl hodiny později, kdy už černovláska vesele švitořila a hihňala se vlastním vtipům, ležela vedle vypité lahve Frankovky dvoustovka a místo u baru bylo prázdné.

Jak přesně se Evžen dostal domů nevěděl. Hlava se mu motala a žaludek se bouřil. Ale to je dobré. To vydrží. Tenhle stav vydrží. Co by už ale asi nevydržel je ten sen.
Nenamáhal se ani převléknout, jen si sundal kalhoty a bundu a vklouzl do postele. Hlava se mu začala točit ještě víc a ani žaludek to nezvládal nejlépe. Ale to zvládne. To musí zvládnout. Protože když se vyzvrací, hladina alkoholu v krvi klesne a přijde sen.
Zavřel oči a myslel na louku posetou kvítím, na slunce, krásnou obří kouli, která mu zahřívá celé tělo.
A jemu je příjemné teplo.
Prochází se po té louce a cítí všemi póry jak voní. Je tu spousta motýlů. Krásných a barevných. Bože, takové barvy ještě neviděl. Zvedá hlavu k obloze, teplo přechází v horko.
Horko,horko, horko.
Začíná se potit. Hledá slunce. Ještě před chvílí tam nahoře bylo.
Nebe je plné mraků. Černých, zlověstných. Valí se nízko. Má pocit, že na něj spadnou a zadusí ho.
Pot mu stéká po čele, tvářích, po zádech. Potí se už úplně celý, a horko je stále větší. Všechny ty krásné květiny mu usychají před očima. Motýli padají mrtví k zemi. Špatně se mu dýchá.
Udusí se, ano, udusí se.
Musí pryč. Musí utéct.
Pryč. Pryč. Pryč.
Běží. Nohy má těžké. A každým dalším krokem se boří do čehosi. Podívá se na zem. Louka zmizela. Je z ní jen obrovské množství popela, do kterého se propadá hlouběji a hlouběji. Horko je nesnesitelné. Každý nádech mu spaluje plíce.
Klesá na kolena, pláče.
Smích. Pištivý, hrozivý smích se mu bolestivě zavrtává z uší do mozku. Zvedá hlavu.
Postava v bílé kápi, stojí nad ním a směje se, směje se, směje se.
Podívá se jí do obličeje. Vidí jen bílo a dvě černé, nekonečné propasti místo očí.
„Líbí se ti sen? Můj sen?“ Smích, smích, smích...


Probudil se na zemi. Oblečení nacucané potem, tvář ještě zkřivenou hrůzou. Trvalo dobrých deset minut, než byly jeho nohy schopny nést tíhu vlastního těla. Dobelhal se k telefonu.
„Zase jsem ho měl. Já už nemůžu. Už nemůžu“, posadil se se sluchátkem u ucha na zem a opřel hlavu o zeď.
„Hele, zejtra zajdeme k doktorovi, tohle nemá cenu. Za chvíli se z toho zblázníš.“ Mikiho hlas byl unavený čerstvě přerušeným spánkem. „Jdi si lehnout a snaž se usnout. Bude to dobrý. Zavolám ti zejtra.“
„ Jo, jasně, a brácho...“, Evžen se na moment odmlčel, místo úst měl vyprahlou poušť a špatně se mu mluvilo.“...díky.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Miki buď zíval, nebo tápal otupělým mozkem po těch správných slovech. „Nech to bejt a jdi spát. A hezký sny.“
Evžen položil sluchátko a zíral do přítmí pokoje. Neviděl nic konkrétního, jen zrcadlové odrazy svého snu.
V noci je čas divně pokřivený, neměl potuchy jak dlouho tak seděl s bolavou myslí, než vstal a šel se osprchovat.
Teď stál před zrcadlem a pozoroval svůj obličej. Byl popálený od slunce.
Tu noc už neusnul.


Slunce prosvítalo zelenými závěsy a kreslilo podzimní obrazce na stěnách. Bylo půl jedné, venku foukal svěží zářijový větřík, listí si bezstarostně žloutlo na stromech, a mělo ještě daleko do ponurosti hnědého, listopadového odstínu.
Evžen seděl u svého psacího stolu a snažil se dostat na papír všechen děs zakořeněný hluboko v jeho nitru. Ale nešlo mu to nijak zvlášť dobře. Písmenka se mu míchala, věty nedávaly smysl. Trhal list po listu a zkoušel to znovu, bezvýsledně. Pokaždé z toho vznikla jakási směsice bez příchutě, bez koření.
Přepadala ho únava, jako tichý návštěvník po předchozí probdělé noci. Alkohol už nepomáhal. To si vyzkoušel včera.
Uvařil si kafe, natáhl se na gauč a pustil televizi. Běžel pořad „I my máme pejska“. Psa sice nikdy neměl, možná jako dítě si ho přál (které dítě si ho nepřálo?), ale byla to oddychovka a tu potřeboval. Zatraceně moc ji potřeboval. Mladá redaktorka vedla právě rozhovor s majitelem krásného japonského psa Akita-Inu. „Máte malé dítě. Jak se snáší batole a takový velký pes?“ Majitel, muž ve středních letech, odpovídal pohotově a s úsměvem. Zdálo se, že redaktorku odpověď uspokojila a přispěchala s další otázkou: „Napadení člověka psem. V poslední době se o tom často hovoří a bohužel, nezůstává jen u slov. V poslední době byly jen na území Prahy zaznamenány hned čtyři takové případy. Jak to vidí majitelé psů? Kde je chyba?“ Kamera zabrala nejprve psa a po pár vteřinách přejela na jeho majitele. „Ve výchově. Jde pouze o výchovu. Pokud se psovi věnujete, má výcvik spojený s láskou, nic takového se nestane. Samozřejmě, jsou výjimky, ale dobrý majitel by to měl včas rozeznat, takovouto poruchu chování, a učinit patřičné kroky. Někdy stačí jen jistá změna výchovy.“
Evžen si usrknul z hrnku a zapálil marlborku. Cítil, jak pocuchané nervy se pomalým krokem dostávají k první fázi částečné regenerace.
Muž v televizi vysvětloval základy výcviku a redaktorka souhlasně přikyvovala. Když už se jí zdálo, že jeho monolog trvá zbytečně dlouho, chopila se opět slova. Nijak se přitom netrápila faktem, že mu skočila do řeči. „A kolik takovýchto povelů umí váš pes?“ Majitel si odkašlal, očividně potěšen, že může na kameru ukázat jak jeho pes je vycvičený. „Samozřejmě veškeré základy plus několik úkonů na víc.“ Pustil psovi vodítko a vydal povel: „ Genžigo mrtvý!“ Pes se svalil na zem, oči upřené do stropu a kdyby se mu nezvedal hrudní koš, vypadal by skutečně jako mrtvý. Redaktorka s úsměvem pozorovala psa a poprosila ještě o jednu ukázku. Muž dal psovi rozkaz „vstaň“, pochválil ho, dal mu piškot a vydal příkaz: „ Genžigo skoč!“ Při slově skoč! upažil pravou rukou. Pes trošku couvnul, pokrčil zadní nohy a skočil. Skočil svému majiteli přímo do obličeje. Zahryznul se mu do tváře a jedním prudkým trhnutím mu vyrval maso. Muž se s křikem skácel k zemi, ruce přitisknuté k hlavě ve snaze chránit si ten zbytek obličeje, který se ještě nedostal psovi do tlamy. Redaktorka upustila mikrofon na zem a dala se na úprk, kameraman se snažil vše zachytit a nepřipravit tak diváky o podívanou roku.
Pes vyrval svému majiteli vlasy i s kůží, čímž ho obratně skalpoval a udělal další skok. Svalil prchající redaktorku na zem a v čistém záběru kamery jí ukousnul první dva články tří prstů. Vyplivnul je na zem a otočil se čelem přímo do kamery. Než kameraman stačil zareagovat a dát se na úprk, pes se svalil na zem a puknul jak vejce v mikrovlnné troubě. Cáry masa a krve byli všude. Z krvavé kopy na zemi, co bývala tělem psa se vztyčila postava v bílé kápy, která místo očí měla černé nic.
„Pořad pro tebe.“ Smích. Smála se až v reproduktorech televize bolestivě praskalo. „Pořad pro tebe!!! Hahahahaha!!!“

Evžen křičel, řval, ruce přitisknuté k obličeji. Nemohl popadnout dech, plíce ho bolely tím nedostatkem kyslíku. Hrnek i s kávou přistál na koberci, cigareta propálila díru jak pětikoruna do gauče.
Křičel do té chvíle, než mu vědomí zatemnila milosrdná mdloba.
V televizi dál nerušeně probíhal rozhovor s majitelem krásného japonského psa.


Z bezvědomí ho probral zvonek. Poslepu nahmátl telefon, zvedl sluchátko a hlasem přiškrceného člověka řekl, „halóó“. Aparátem však prostupovalo jen neutrální tůtůtůtů. Zvonek zařinčel znovu.
Chvíli trvalo, než mozek zpracoval informaci, že to není telefon, nýbrž zvonek u dveří a poslal ji do Evženova vědomí.
Zvonek trpělivě vyzváněl do té chvíle, než Evžen otevřel dveře. Stál za nimi Miki.
„Ježišikriste ty vypadáš!“ Miki se ani nezul, chytil Evžena a dotáhnul ho do koupelny. Pustil z kohoutku studenou vodu a otřel mu obličej. „ Můžeš mi vysvětlit co se děje? Tohle z tebe přece nemůže dělat nějakej pitomej sen!“ Namočil žínku, přiložil mu jí na čelo a odvedl do obýváku. Posadil ho do křesla a přitom rozšlápnul hrnek ve kterém ještě před hodinou byla čerstvá a voňavá káva. „ Co se tu proboha dělo?“
Evžen se rozbrečel jak malý kluk. Tělem mu prostupovala zimnice, obalovala mu kůži svým ledovým dechem a zavrtávala se mu do kostí. „Brácho, já nemůžu. Ne...“, příval vzlyků mu ukradl slova.
Miki ho zabalil do deky a postavil vodu na čaj. Sebral ze zemně zbytky hrnku dřív, než se o ně stačili pořezat a vyndal z lednice láhev whisky. „Tak já ti přišel vynadat, že ses u mě nestavil, aby jsme šli k doktorovi a ty se mi zhroutíš před očima, takže ti vynadat nemůžu.“ Usmál se na bratra a podal mu hrnek s čajem. „Prosím tě, tenhle už nerozbíjej, nebo ti pod stromeček budu muset koupit porcelán. A to po mě nemůžeš chtít.“
Evžen se napil horkého čaje a utřel poslední zbytky slz. „Víš co? Něco se se mnou děje. Já nevím... třeba jsem se zbláznil, třeba je to psychický vyčerpání. Ale je to hrozný.“
Miki mu nalil do skleničky slušnou dávku whisky a podal mu ji. „ K tomu doktorovi půjdeme. Každopádně. Tohle vypij, zahřeješ se, oblíkneš a půjdeš ke mě...na pár dní, prostě jak bude potřeba.“
Ťukli si skleničkami a kopli do sebe panáka na ráz. Evžen se oklepal jak čerstvě vykoupaný pes. „ Fuj, víš že tvrdý nepiju. To je hnus.“
Miki mu nalil dalšího panáka. „Tak to máš v lednici tu flašku jenom pro mě?“
Bratrovi se na obličeji poprvé ukázalo cosi, co při troše fantazie mohlo připomínat úsměv. „Jo.“
Miki si sednul vedle něj na gauč a objal ho kolem ramen. „ Víš že si mě pěkně vyděsil? Vypadals jak mrtvola. Spal si?“
Evžen jen přikývl.
„Takže si usnul a zdálo se ti zase o tom...bubákovi?“
„ Jo, zase tam byl. Bože! Je to tak...tak hnusný!“ Nechtěl se opět před bráchou rozbrečet, ale hádal, že mu to na hlase musel poznat. Obrátil do sebe druhého panáka. „ Už je mi líp. Ale zejtra k tomu psychiatrovi fakt půjdu. Děsí mě to.“
Miki upíjel ze svého čaje a snažil se Evžena nepřerušovat.
„ Je to blbý Miki, ale sem rád, že tu si a že můžu k tobě. Cejtim se, jako by mi bylo pět a já se bál dětskejch strašidel.“ Objal svého bratra a po dlouhé době opět cítil něco jako jistou. Připomínalo mu to chvíle, kdy spával s mámou v posteli.
Miki postavil hrnek na stůl a opětoval bratrovo obětí. „Jasně brácho. Dětský strašidla nejsou. Bubáci jo, ale strašidla? Blbost.“
Evžen nechápal, jak to myslí. Nechápal význam těch slov. Uvolnil se z bratrova obětí.
Miki se usmál a stáhnul z obličeje gumovou masku člověka. Na Evžena zíraly místo očí dvě nekonečné propasti. Bubák se začal smát a smát a smát.






KONEC