V nejsilnější části sedmihodinové 52. meditace jsem při poslechu elektronické hudby Klause Wieseho prožil přednášku Nadjá, jak je totálně Jiné než já, tedy mé ego. Je v Něm i dost matematiky.  Prožívání probíhalo jako věčné a nebylo nic kromě toho! S ohromením jsem si uvědomil, jak nám v abstraktních symbolech, jakýchsi rituálech vytváří rámec osudů, tedy karmu počítačovou animací jakéhosi mechanismu, kde vše zapadalo do sebe. Mohlo dojít ke změně očekávaného vývoje, ale dalšími korekcemi Nadjá osud upravil požadovaným směrem.

Mágové vždy říkali – co neovládáme, to nás ovládá, ale tady bylo vidět, jak Jeho dokonalá Inteligence a Moc ovládá vše podle nám málo pochopitelných, nevyzpytatelných, ale pro Něj zcela jasných záměrů. Můžeme se kroutit jak chceme, ale má dostatek prostředků naprogramovat nám podmínky života a dosáhnout svého. Dělá to stále z jakéhosi virtuálního kyberneticko informačního řídícího pole, vlastně v principu dosti jednoduchého. Nejsou neznalosti, nehody či náhody, jen zcela logické zkoušky a výukové procesy, jen nejsou povrchním pohledem vidět. Pochopil jsem i podrobnosti, ale zase zapomněl. Jako vždy.

Také jsem s ohromením viděl, že vše co vnímám je Jeho Procesem, z Jeho Procesoru, z Něj. Popsali ho i jiní – Leary, Huxley a McKenna. Chceš to Tu vůbec vidět, ptalo se Nadjá. My jsme si tě vymysleli. Jde jen o ten pocit co vymyslím, tím jsi ty. Přijmeš to tak? To bylo super naléhavé, nepopsatelný pocit! Je to virtuální Hra v Hyperprostoru, chceš to přijmout? Je dokonalá, fantastická.

Nakonec to jsou jen různé formy téže Energie a Její víření. Pochopil jsem také, že když nechceme vědět, vyvolává to představu oddělenosti od Něj, ode Všeho. Otázka co je za tím vede k postupnému poznávání, blokování hledání tento výchovný proces brzdí.