HOUPY HOU

„Dneska se mi zdálo, že sedím v ledničce a lidi tam chodí a otvíraj dveře a berou mi ruce, nohy a tak, až mi tam seděla jenom hlava a kousek hrudníku.“ Viktor se hlasitě zasmál. „A pak někdo vzal i tu hlavu a hodil ji do hrnce s vařící vodou – jakoby byla prasečí. A já to viděl odkudsi shora, ale jen do té doby, než té hlavě v hrnci praskly žárem oči...“

„To je hnusný,“ zatřásla Mirka zrzavou hřívou vlasů. Viktor zakroutil hlavou.

„V tom snu mi to přišlo úplně normální. Jako by to mě to mělo potkat stejně jako každýho. Myslim, že mi to ani moc nevadilo...“

Ve stínu velké třešně bylo příjemně chladno. Houpačka se líně pohupovala. Seděla na ní Mirka s Viktorem a Jana, která poklimbávala a asi moc nevnímala. Vedle v trávě polehával Kryštof a Lenka, která co chvíli uraženě utrousila:

„Už mě pusťte na tu houpačku, nebo se tu rozteču.“
Měla silnou alergii na trávy a pyly a byla celá zarudlá.

„A co pak?“ zeptal se Kryštof. „Co jsi dělal až jsi neviděl?“

„Pak si to pamatuju hrozně nejasně. Mám pocit, že tu hlavu vytáhli a dali na tác. Najednou jsem byl nějakej král a seděl jsem u velkýho zdobenýho stolu a oni  přede mě postavili stříbrnej podnos s tou hlavou. Vůbec mi nepřišlo divný, že jsem ml jíst vlastní hlavu.“

„Tak to je přímo schýza...“ protáhla obdivně Mirka. „Mně se nikdy nezdají dobrý sny. Mě se vždycky zdají jen takový normální...“

„Bylo něco dál?“ pobídla ho Lenka.

„Ta hlava mi vůbec nechutnala. Pak jsem se probudil,“ řekl Viktor.

„Jaká hlava?“ probrala se Jana a drbala se ve vlasech.

„Tvoje...“zasmál se Kryštof, ohleduplně ji vzal pod pažemi a posadil ji vedle sebe do trávy.

„No hurá,“ utřela si Lenka nos a vyškrábala se na Janino místo.

„No, já nevim, proč si myslíš, že ti pomůže, když budeš sedět na houpačce. Ty pyly jsou všude...“ řekl Viktor a trošku se posunul, aby Lence uvolnil místo (Jana byla podstatně štíhlejší a taky

hezčí  -drobná hnědovláska s jasně modrýma očima a roztomilým nosánkem). Lenka se uvelebila a začala rozhoupávat sedačku.

„Houpy hou...“ řekl Kryštof a objal Janu kolem ramen.

„Houpy hou?“ zeptala se Jana. „Tak se jmenoval můj kocour...“

„Cože, kocour?“ zeptal se Viktor se zájmem. „Tak se může vůbec někdo jmenovat?“

„No, můj kocour. Už umřel, měla jsem ho, když mi bylo tak sedm. Byl stříbrnej a hodnej, a pak ho přejelo auto,“ pokrčila rameny a její hlas zněl překvapivě normálně a nezaujatě. Zato Lenka nasadila úzkostný výraz plný pochopení.

„Auto? To je hrozný. Když si představíš, že to malý tělíčko rozjel jako...“ „Lenko!“přerušil ji Viktor. „Jseš normální?“

„Co je?“ nechápala. „Co jsem řekla? Tobě nepřipadá divný, že ho...“

„Prosímtě nech toho.“

„Ale ne, to je jedno,“ mávla rukou Jana. „Pohřbila jsem ho za altánkem a každou soboru jsem tam zapálila svíčku...“

„Už to neděláš?“ zeptal se Viktor.

„Ani ne...“řekla. Lence blýskly oči:

„Dneska je sobota, pojďte!“ Viktor  se zamračil.

„Nevím, jestli se do toho máme co motat.“

„Ale jo, vlastně to je dobrej nápad...“ řekla Jana.

„Ale až za chvilku,“ protáhl líně Kryštof a lehl si do trávy. Jasně zelené listí nad jeho hlavou se mírně houpalo ve větru. Houpy hou...

„Pojďme hned,“ byla nadšená Lenka. Mirka se přidala k Viktorovi:

„Myslím, že to není naše věc...“

Kdo ví, čím to bylo, že Houpy hou zanechával ve všech podivný pocit úzkosti.

„Ale vždyť to je jedno,“ pokrčila rameny Jana. „Klidně vám ho ukážu...“ Vstala a počkala na ostatní. Mirka se držela vzadu a tvářila se trochu naštvaně. S Lenkou se nikdy moc nesnesly.

Šli pomalu vysokou trávou směrem k rozkošnéme bílému altánku. Viktor se cítil stísněně. Trochu jako kdyby tušil, že mu za malou chvilku žárem prasknou oči...

Hrobeček byl kus břidlice opřený o zadní stranu altánku. Dalo se tušit, že před ním byla kdysi mohyla ( teď už z ní zbyl jen deštěm zhroucený kopeček ), a že se skvěl neuměle vyrytým nápisem, který voda už dávno spláchla. Snad nějaká krkolomná dětská básnička. Stáli chvíli tiše a obhlíželi hrobeček. Mirka už se tvářila zase skoro normálně. Vypadala, že ji malý pomníček zaujal. Zakroutila hlavou. „To je stejně zvláštní, že ses o něm nikdy nezmínila...“

Kryštof si vesele pískal.

„Copak ty sis nikdy nepohřbívala zvířátka? Já měl třeba doma hřbitov včel, much a mravenců. V krabičkách od sirek na poličce.“

„Ale ne. Já myslím o tom kocourovi. Já nikdy nevěděla, že měla Jana kočku.“

„No, já taky ne.“ Drbnul Kryštof loktem do Jany. „Já věděl jenom o želvě a o papouškovi...“

„Nemluvte už o mrtvejch zvířatech.“ Řekl Viktor. Vypadal nervózně a v očích měl cosi...

Stáli u bílého altánku a začali být trochu rozpačití. Ticho přerušila Mirka. „Houpy hou...Proč se tak jmenoval?“ zasmála se trochu křečovitě.

„Protože jídal kroupy...“ řekla Jana.

„Cože, kroupy?“ vyjevil se Kryštof.

„Jo, kroupy. To máš v té písničce...“ Jana zanotovala. „Houpy houpy, kočka snědla kroupy...“

Na Viktora už to bylo trochu moc.

„To je infantilní!“

„Bylo jí sedm!“ vyjela na něj Lenka.

„Sakra, přestaňte už doprdele mluvit o mrtvejch zvířatech! Viktor zakřičel a začal pomalu rudnout. Pak se najednou vrhl k hrobečku a vši silou kopl do břidlicové desky až se rozlomila na dva kusy, vzal jeden z nich a začal ho zuřivě vrážet do mohyly. Jana k němu přiskočila.

„ Nech toho sakra! Nech toho!“ Odstrčil ji.

„Chci vidět jak ten tvůj Hou doprdele vypadá!“

„Sakra, zbláznil ses?“ zařval Kryštof a chtěl mu vytrhnout kámen z ruky. Navzájem si podrazili nohy a svalili se do trávy. Chvilku se prali, pak Viktor Kryštofa pustil a úplně ztuhl.

„Houpy hou...Houpy hou...“ opakoval si nevěřícně.

Seděli v trávě, Kryštof rychle oddechoval, Viktor šeptal „ Houpy hou.“ První se vzpamatovala Mirka.

„Jste v pořádku?“

Kryštof vstal a oprášil si kalhoty. Přikývl: „Jo, jasně.“ Pak podal ruku a pomohl mu se postavit.

„V pohodě?“ zeptal se.

 Viktor se na něj udiveně podíval.

„Jo.“

„Co se ti sakra dělo?“ zeptala se Lenka ostře. Nikdo jí neodpověděl. Viktor se prázdně díval do trávy. Kryštof stál vedle něj a hrál si s listem, který se mu nalepil na paži, Jana seděla u hrobečku a kamínky a hlínu a Mirka pozorovala všechny okolo. Lenka se znovu zeptala.

„Tak řekneš k tomu něco?“

„Snad abychom šli ne?“ řekl Kryštof a odtáhl Janu od hrobečku. „Mám hlad, pojďme si dát něco k jídlu...“  Táhl Janu za ruku pomalu pryč. Lenka za nimi nevěřícne zírala. Pak se otočila k Viktorovi.

„Buď jseš blázen... nebo sadista...“ Vzala Mirku za ruku a spěchala za Kryštofem.