Je noc a v měsíčním světle září slunce!
Ale ne! To moje zlatovláska vedle mě leží.
Já koukám jak na její víčka stříbro sněží
a přítomnost sebe chápu tu jen s těží!
Mé oči putují po jejích tvářích a rtech
-rudých a sladkých-
které pře chvílí líbaly ty mé a vnímaly můj dech...
Teď zaslechl jsem její vzdech...
Ten připoměl mi, že já ještě před chvílí myslel na slovo leť!
V těch chvílích tavila by se i měď
a důležité je vždy jen teď!
Její azurové panenky tančily v těch mých
-modro zelených-
V těch jejích studánkách mě vidí krásně.
V nich já umím psát nádherné básně.
Já se štěstím se do nich vždycky směju.
Já když je vidím-pookřeju...
Teď jsou však pod víčky a povučinou z vlásů.
Z vlásů ze slunečního jasu...
Neodolám a pohladím to zlato.
Hlesnu...
Cítím se totiž jako ve snu!
Když ona spící a krásná
s krídly jaká mají jen andělé se ke mě tulí.
Záchrana spásná
je snad jen ta, že touha má se ovládat umí.
Vůně vanilky a mlčky chutnají jahody,
když jazykem chutnám rudý ret!
Neexistují náhody!
A já věrím, že tahle chvíle je pro mě jako pro feťáka fet,
nebo pro labužníka sladkej med!
Pod prsty a dlaněmi prochází mráz,
jak tečou snáz
hebkou pleti
přesto tu není strmí sráz
křivkami a ňadra jsou Skodské kopce
a pro plující prsty hráz!
Přesto tečou dál...
Louka a pod loukou se stahujou vášně!
Na bříšku dva flíčky.
Roztouženého ve světle luny máš mě!
Rosa na dně pupíku a já jsem žíznivej brouček!
Uvízl jsem-cvrčím o pomoc-jsem asi cvrček...
Ukaž mi severko správnou cestu-TUDY!
Tak teda pluji...
Strmí sráz dolů.
Mezi stehny az do lůna plodů.
Ha!
Dlaň mi tiskne paži
a o něco se snaží...
Pod peřinkou z peří.
V tom domečku bez oken a dveří.
Kde svit luny není
začíná i končí
to mé noční snění...
|