světla o(s)lepují světla
v mezerách mezi věcmi je knihařský klih
ve hřbetech a korunách stromů je jako v herbáři
a stránky se slepují -
není kdo by je otáčel, ve chvíli,
kdy se zpocené prsty větru povalují v rozkrocích rozsoch
a soch, které, v očích vypaléné díry do hedvábí,
fatamorgánami ožívají
a do rozsedliny pod čelem - do toho malého otvoru - jim snad jakýsi zkamenělý bůh vložil do hlavy ten šém
vycházím ze skalního města - ven,
do ohnišť s přiloženými čilimníky
a jazyky, které kdosi vyšlehává od podstat výkovků se ode mě nedočkáš z litin nechoď sem
do ohnišť s přiloženými čilimníky
a jazyky, v nichž jsem statistou citů v předtočeném filmu jsi kaluž, a já snad jen rozpraskaný lem
úst, z nichž se ke mně nedoptáš
vycházím ze svého skalního města, když mi vyhořela páska za očima kamer, do polí,
když je pohnojí
a připíjím si city vmíchanými v metanolu
bolest hlavy
mi Poseidona roztrojí |