|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Šli ruku v ruce podvečerem mezi rozkvetlými stromy. Míjeli jiné dvojice, více či méně k sobě přilepené.
Upřel na ni oči. “Líbíš se mi.”
Odpověděla mu plachým úsměvem.
“Díky. Ty mně taky.”
Vyšli na prostranství na vrcholu kopce.
Slunce právě zapadalo, obloha se zbarvila dorůžova. Lavičky byly plné zamilovaných dvojic.
“Pojď, půjdeme si sednou kousek stranou, tady je moc lidí,” navrhl jí.
Nejistě přikývla.
Vedl ji na travnatý plácek, ukrytý zrakům kolemjdoucích za hustými keři.
Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen.
“Asi tě mám rád,” zašeptal jí do vlasů.
Přitiskla se k němu. Za růžovými keři se rýsovaly obrysy zdi a vrchol rozhledny.
Sklonil se k ní s pootevřenými rty.
"Lásko moje..."
Její reakce však byla nečekaná.
--
Křiku zpoza keřů nevěnovaly původně dvojice na lavičkách zvláštní pozornost. Zabývaly se něčím daleko příjemnějším.
“Nech mě, nech mě...Co si to dovoluješ?”
Zděšené ženské výkřiky se neodbytně opakovaly.
“Pomoc, pomoc, nech mě, nech mě!”
Posléze se několik mužů, jatých gentlemanským cítěním, zvedlo a běželo podívat, co se za keři děje.
“Nech mě, nech mě, pusť mě!” ječela dívka, schoulená do klubíčka v rohu travnatého plácku.
Opodál klečel muž se zděšeným výrazem ve tváři.
"Cos jí udělal, ty hajzle!”
“Já...já...nic...opravdu nic...,” bránil se muž zmateně.
Ale to už na něj začaly dopadat pěsti.
“Násilníku hnusnej! Zavolejte někdo policii!”
Ani se pořádně nestačil vzpamatovat, a na jeho rukou cvakla želízka.
To je ale pitom ej první máj, pomyslel si, když se policejní vůz rozjížděl. |
|
|