Ďiblové

Cesta se pro všechny stala skličující. Když jsme opustili Zupskou vesnici, nemluvila jsem s Falkhirem několik dní.

Krajina ztemněla a vzduch šel cítit sírou. Ďiblí doupě se nemilosrdně blížilo a já netušila, jakým způsobem vůbec projdeme k Bílým skalám. Golimbové se bořili v prachu. Halkabalzar a Galkrog vedli rozmluvu, která se rozléhala do pusté krajiny. Falkhir mlčel a já se plně soustředila na svou moc, kterou jsem ovládala a kterou jsem hodlala použít, jak nejlépe to půjde.

Vzpomínala jsem na časy, kdy jsme s Falkhirem procházeli hory a hledali zapomenutá stáda Golimbů, jak jsem ještě v lesích sbírala bylinky. Na Halkabalzara a Galkroga, kteří tu byli s námi a já sama pořád nechápala proč. Starý pán s dlouhým šedým vousem a ošklivý červenovlasý trpaslík.

Dosavadní pouť se mi míhala před očima, všechny národy, které jsem poznala. Ať to byli vzdálení Huparlové, tak Jujové, Zupové, Katrachidi, Fiuskové, Iugové a neposledně také Ďiblové.

Z přemýšlení mě vytrhla rána. Podívala jsem se před sebe a uviděla vchod do Ďiblí říše. Obrovská díra ve skále se tyčila jako ohromné monstrum, které ze sebe prskalo plameny a ohnivé koule. Vyděšeně jsem se zastavila  vedle Falkhira a celá naše výprava se strachem pozorovala davy Ďiblů proudících po skalách.

Ozvalo se zatroubení a brána se rozevřela. Vyjelo několik jezdců na ohnivých koních. Naštěstí neopětovali náš směr. Oddechla jsem si.

„Brána je otevřená, buď teď nebo nikdy…“ zamumlal Falkhir a ponukl Quqa k poklusu.

„Zadrž!“ vyhrkla jsem, „nemůžeme se tam střemhlav vrhnout, navrhuji vylézt na vzdálený pahorek a pozorovat několik dní Ďiblí sídlo.“

„A co tím dokážeš?!“ odsekl polekaně Falkhir.

„Jeďme..!“ zakýval povýšeně hlavou Galkrog, „to, co nás tam čeká nás stejně nemine, ať je to teď, nebo za pár dní. Vydejme se kupředu přátelé.“ V té chvíli kopl osla do třísel a naše výprava se rychlým tempem rozjela k bráně. Cítila jsem, jak mnou prostupuje oheň.

Projeli jsme a schovali se pod přístřešek u brány. Zdánlivě jednoduchý tah kupředu. Zbraně a válečné oděvy nás stačili dostatečně ochránit, kdyby nás někdo nečekaně napadnul.

Ďiblí vesnice byla obrovská. Spousta kouře, ztrouchnivělých domů, lávy, zla a ohně.

„Pokusíme se projít přes vesnici, ať to stojí cokoliv! Ouqu, Jali, leťte a upoutejte pozornost!“ Falkhir dořekl slova a Golimbové se vznesli.Na chvíli vesnice utichla, ale pak nastal strašný randál a Golimby zasypal proud hořících šípů. Naštěstí, ani jeden nezasáhl.

„Vpřed !!!“ zařval Galkrog a vyběhl první do nekonečné vřavy. Následovala jsem já, pak Halkabalzar a Falkhir jako poslední. Několik Ďiblů se na nás vrhlo, ale všechny jsme je setřásli.

Běželi jsme temnými chodbami a zjistili, že jsme pořád hlouběji v zemi. Propadla jsem panice a několikrát v běhu přesvědčovala Falkhira, že se musíme vrátit. Neposlouchal.

Všude se ozývalo troubení a vřískot goblinů. Zastavili jsme se a udýchaně se rozhlíželi kolem sebe. Kolem nás byla spousta skal. Vylezli jsme na jednu z nich. Uviděla jsem armádu Ďiblů : „Támhle jsou! Utíkejte!“ zakřičela jsem, Ďiblové se však zastavili a mlčky nás pozorovali. Pak ten největší z nich zaskřehotal v jejich řeči, které jsem zatím moc nerozuměla : „ Juio pa Kaele!“ všichni se posléze obrátili a utíkali zpět. Věděla jsem jen, že Kaele znamená drak. Myslela jsem však, že je to jen strach, který vidí z nás. Sedla jsem si na kámen, abych si odpočala, když nás zakryl obrovský stín. Halkabalzarův kůň se splašil a začal vyskakovat do výšky. Obrovský drak, pod názvem Hgoiu se vznesl a zasypal nás proudem jisker.

„Zpět! Musíme do skal!“ Galkorg se otočil a snažil se i s oslem prchat, ale v popelnatých skalách, kde jsme se propadali do země, pomalu po kotníky, to šlo zle.

Uvízli jsme. Zoufale jsem se podívala před sebe, příšera se na nás těžce řítila. „Hali ba Golimba, Hali ma Golimba!“ vykřikl Falkhir v poslední chvíli naděje. Ouq a Jali se vznesli několik metrů od draka, který byl stejně o mnoho větší než oni sami. V té chvíli jsem cítila, že mě opět volá má skrytá vyšší moc. Znovu jsem pohlédla na bojující Golimby a natáhla ruce k nebi : „Palal-le la guika rau!“ má slova zazněla popelavými horami jako otřes, znovu a znovu jsem to opakovala, dokud se do draka nenavezl silný paprsek ledového větru, který jsem přivolala. Začal strašlivě skučet, přestal mávat obrovskými křídly a řítil se skrz popelnaté skály dolů, jako obrovský balvan. V té chvíli se nad naší hlavou objevilo několik set Ďiblů a za troubení se řítili přímo na nás.

„Jali!“ zavolala jsem na  Golimby, kteří když spatřili spoušť, spustili se okamžitě  k nám. Halkabalzar vyřkl kouzelnickou formuli a jeho kůň se lehce odlepil od země, Galkrog zatleskal a vyřkl něco v jazyce Bílých skal, jeho osel se proměnil v obrovského bílého orla a odnesl od nebezpečných Ďiblů. Zmizeli v dálce, za malou chvíli již nešli vidět a já se z poslední síly chytila Jaliho, který přilétl právě v čas. Než jsem vyskočila, smetla jsem několik Ďiblů poslední silou ledového kouzla. Unaveně jsem se vznesla a uviděla to, co jen málokterý Huparl. Bílé skály mě osvítili, neviděla jsem nic a neslyšela, co Jali říká. Bílé skály se leskly  ve slunci a voněly na míle daleko. Vnímala jsem už jen je. Vyšší moc, která mě volala mě zcela obklopila.

„Aliur! Aliur! Ouq a Falkhir se nevznesli!“ až v tomto okamžiku jsem uslyšela Jaliho. Vyděšeně jsem se podívala zpět, hluboko k místu, odkud mně Jali vyzvednul.

„Agru-chana! Aliur!“ slyšela jsem ještě Falkhirův hlas. „ Neeeee!!“ zakřičela jsem, ale Jali zase tentokrát neposlouchal mě.

„Nemůžeme se vrátil Aliur, nemůžeme.“ Opakoval výmluvně. Viděla jsem ještě záchvěv Falkhirových černých vlasů, než zcela zmizeli pod zástupy Ďiblů. Ouq už se také nevznesl a popelavá země se zbarvila čistou krví.

Padla jsem Jalimu do hřívy. Falkhir byl mrtvý.

„ Ujala za fei Aliur!“ slova ve znění : vítej Aliur, mě probudila až za notnou chvíli. Zvedla jsem hlavu. Palác Bílých skal stál přede mnou. Vše bylo a dodnes je čistě bílé, v záchvěvu světla jsem uviděla osobu, která ke mně  před chvíli mluvila , samotná nejvyšší čarodějka – velekněžka Agnes.

Sestoupila jsem z Jaliho a poklekla.

„ Ujala za fei Aliur! Opakovala.

Stála jsem uprostřed největšího království bílé magie vůbec. Uprostřed nejvyšší moci, která mě po celou dobu volala. Byla jsem ohromená, ale srdce mi svíral jediný zlomocný pocit. Dokázala jsem být tam, kde jsem vždycky chtěla, ale za nejvyšší obět, která snad byla, za Falkhira.

Mé oči a srdce byli také mrtvé.

/Agru-chana – agručana – miluji tě/