Byl pozdní večer, osmý máj, večerní máj, byl vraždy čas. Krkavcův zval ku mordu hlas, kol krypty urnový kvet háj.
Tam v koutě parku hlavy kus a já si zpívám jarní blues. Jen stromy tuší řídký skus, mně rosa padá na pleš...
Vyrvaná páteř kazí vkus, z rozteklých očí sklízíš hnus. Když vyraženým zubem hneš, dentista vidí trojku plus.
Mršině praskne v kůži vřed, je nyní z červů, co masem bylo před pohledem z důlku je rozklad krve; je výblitkem, co bylo střevy ponejprve...
Hnis, hlen, pot, sliz a rozklad močoviny. Běda ti, kdos chtěl v parku spát! Snad chvíle, dvě. Smrti hnát pak tne. A z těla hřeznou nadledviny.
Exkrementy žluklých žláz, výpary tuků nad dějem. Zde masový vrah byl sekáčkem mas - nyní se naběhlým údem prokleje...
|