Je krásné, když je ženě skoro padesát. Z mnoha důvodů. Mohu se usmívat na vojáčky na pouti, aniž bych byla podezřívaná z flirtování. Aspoň v to, probůh, doufám.
Zase po roce
pouť přijela
maringotky stojí
na louce za městem
jako už tolikrát
a můj syn se bude usmívat
na slečny ve střelnicích
a jen tak, mimochodem,
se zeptá, jestli opravdu nechci
růži, když už ji dostala
Káča, Petra, Klára, Pepina.
Smějí se na mě ve váze
ty elegance krepové.
I když, jela jsem své neteři na svatbu, a všichni mě zrazovali od nočního příjezdu do Ostravy - hlavní nádraží. Elegance nádraží mě ohromila. O čem to mluví všichni, dumala jsem, když jsem v davu elegantních lidí procházela tou krásnou, nejkrásnější nádražní halou. A pak všichni ti elegantní lidé nastoupili na tramvaje, trolejbusy, jen já zůstala sama u zástavky autobusu do té vesničky na Prajské, kde mě měli čekat. Těsně vedle nonstopáče stála ta zastávka. I mě, baby, si všimli. A lákali na buřta, na pivo. Na ubikačku. Stála jsem jako typická středostavovská panička, tiskla k sobě kabelku a svatební dary, a takovým tím hnusným středostavovským hlasem kníkala: „Přestaňte mě, pane, laskavě, obtěžovat.“ Sama sobě jsem si zněla trapně, a kdybych se tolik nebála, že mě na tu ubytovnu zatáhnou i bez souhlasu, asi bych se smála. Pak na zastávku přišel kluk ve věku mého syna. Okamžitě jsem k němu přisedla a obtěžovači odpadli, a já jsem zklidňovala rozklepaná kolena a „vedla“ řeči s tím klukem, mým zachráncem. Jestli se nebojí. A takové ty inteligentní řeči, které vedou náhodní lidé někdy po půlnoci. Od kluka to kníklo stroze: „Ne.“ Většinou bývám sympatická všem kamarádům svých dětí, synovce, neteře. A jsem sympatická své neteři a synovci. A doufám, že i svým dětem. I takoví hodně zhulení, anarchističtí, skinheadští, punkerští mladí na mě koukají s důvěrou. Nějak jim dobře voním. Ač nezhulená. Ač ne anarchista. Ač ne skinhead. Snad, že cítí, že agresivně neodsuzuji. A tak jsem s důvěrou zaváděla řeči s vrstevníkem mého syna na ostravském nádraží. Po půlnoci. Než jsem pochopila, že on se domnívá, že jsem se právě vrátila z té ubikačky, a že jsem taková ta... A že se mě bojí zrovna tak, jak jsem se bála předtím já. No, ale to byla skutečně výjimka. Celou dobu v autobuse jsem tiskla k sobě kabelku a dary a čučela sveřepě z okna, a modlila se, ať nezná mou neteř, a nepovykládá jí verzi o tom, jak ho na nádraží v Ostravě „balila“ taková nějaká ..., co z ní na hony páchla „ubikačka“.
Hééj, madame
co se tak ksichtíte?
Tak co si dáte? Tohle pivo
je prostě mňam, proč vůbec
nechcete? Já jsem ňáký
štrámák, tudle Jarda
vám to řekne.
Onehdy jsem přefik
za noc dvě.
A obě byly
spokojené.
Hej, madame
tudle noc ale budu
jenom váš
vrátný na ubikačce
na chvilku přivře očka.
Vrrrr, haf, haf, haf.
Ale jinak můj věk přináší spoustu zjednodušení ve vztazích. Která ženská nezná tu hrůzu, aby nějak nepatřičně neprojevila přízeň muži, aby si to nevysvětlil jako signál k obtěžování. Tisíc nocí jsem si přála jen ležet v mužově náručí. Nechat se objímat, jen objímat. Tisíc nocí to muž pochopil jako signál k sexuální aktivitě, jako projev souhlasu. Naučila jsem se plakat po nocích sama. Bylo to občas pohodlnější, než budit muže. A probouzet jeho účast přes sex.
vraní oko se usmívá
z talíře zdobeného
milý můj
tohle mám večeřet
snídat? tohle je ta
zatracená láska
sešmajdaná ohlodaná
od myščat, od krysat?
Tak o tomhle
jsem snívala?
Šla jsem onehdy po ulici, a najednou se za mnou ozval hvizd. Automaticky jsem se otočila. Hurá, za mnou šla vysoustruhovaná mladá blondýnka. Ten hvizd nepatřil mi, ale jí. A já jsem si uvědomila, jak pohodlně si žiji. Opravdu, můj věk přináší spoustu zjednodušení.
Ram, ram, ram
upalte mě, vdovu
po mužích, upalte mě
vdovu po sobě. Jak vrata
bezzubá vržu ve veřejích.
Když mi dnes někdo řekne: „Moje milá“, vím, že dnes už to patří mi, jako ženě. Nebo, daleko přesněji, jako člověku. Že člověk nevnímá mé křivky, ochlupení v klíně, prsa, že vnímá mě. Že jsem skutečně milá. Pokud jsem milá. Že pokud na mě někdo vrčí, je to proto, že jsem ho zklamala jako člověk.
Tisíce vajíček strakatých
jsem za život snesla
jen tři jsem vyseděla
já slípka nahatá
a zobáček obracím
s díkůvzdáním k nebi
když peříčka přepestrá
tiše k zemi padají.
Jela jsem na služební cestu s mladou asertivní kolegyní. Ač z mého pohledu hodně půvabnou, ne dosti pohlednou z pohledu jejího. Povzdechla si, že pokud nás zastaví dopravní policie, má smůlu, že není natolik atraktivní, aby jí odpustila pokutu. Zasmála jsem se s nadhledem ženy, která už na tyhle finty nespoléhá ani náhodou. Reagovala: „No, tobě tu pokutu nedají ze soucitu.“ Ha ha ha.
Na vratech hřbitova
to dojemné
pomni člověče
vždyť i tahle žena
kdysi svítila
v nocích jako
měsíční lampion
a koupala se
v hadím mléce
aby se odlíčila
než přijde chvíle
odlupování
mateřských znamének
všech pih falešných
jen pro efekt
až sama sebou
v té misce mléka
stane se.
Onehdy, no, asi, před deseti lety, mě vezl jeden kolega z práce domů, a typicky českým způsobem mě lákal nejdřív na Macháčkův palouk, to je místní randěcí místo. Povzdechla jsem si, že než se naučím na tyhle řeči reagovat, nikdo je ke mně nebude pronášet. Tenkrát jsem si myslela, že by mi to snad mohlo scházet. A přišla jsem na překvapující zjištění. No, že neschází, to snad ani není tolik překvapující objev. Ale to, že si bez mužů připadám daleko ženštější, než s nimi, než kdykoliv předtím, to pro mě překvapující je. Nikdy jsem si nepřipadala ženštější, než teď, osamělá, stárnoucí ženská. Zjistila jsem, že ženství nespočívá v konfrontaci s mužským světem. Že právě naopak, takhle sama, jsem si nejkrásněji ženou za celý svůj život. Snad, že nikdo na mě nesyčí, že jsem ssslepice, že nikdo nevykládá o hloupé ženské logice. Miluji být ssslepice, miluji svou zvrácenou ženskou logiku. Miluji mluvit o menstruaci a o všech podobných trapných ženských věcech. Miluji bulení i filmů, aniž bych byla stíhána ironickými pohledy. Miluji být taková, jaká jsem. Miluji tu svobodu cítit to, co skutečně cítím, bez jakékoliv cenzury.
A rozkvétám pocitově do takové ženské šíře, jako nikdy dříve. Nikdy předtím. Protože vařit denně teplé večeře, prát čísi ponožky, i když s láskou, zavářet litry okurek a třešní a jahod, pulírovat sporáček do vysokého lesku, to dnes zvládám jaksi mimochodem, anebo nezvládám, ale není to podstatné. Je něco nad tím, milí pánové, nad tím, co, my ženy ledabyle stíháme. Ty čisté nařasené záclony v oknech, to není naše vizitka. Naší vizitkou jsou ty noci, kdy pláčeme v koutcích postele pro cosi, pro cosi, co asi s naší logikou nepojmenujeme, ale co byste měli milovat.
přemrzlé trnky okusuješ
a jsou tak sladce trpké
jako život ženy
tak jak jej žije
nežije
vede
nevede..........***
|