Náruč kopretin
Na zem se snesl tmavý stín,
náruč máš plnou kopretin.
Jsi princem ze snů mých,
Tak tichých a vzdálených.
Je to dávno a přitom je to stálé.
Dávno a přitom blízko jen.
Přemýšlím,jsi mé štěstí malé
Nebo jen čarokrásný sen
.
Obličej zakryl tmavý stín,
na zemi náruč kopretin.
Úsměv a náruč otevřená
Cítím se jak jediná to žena.
Mé srdce náhle roztává
smutkům jen šťastně zamává
Tvé náruči jdu rychle vstříc
A vím,že už nechci víc.
Zmizel
v mžiku tmavý stín,
temnota ničí zář kop
retin.
I Ty jsi zmizel náhle
Prázdnota se kolem táhne.
Ach princi s havraními vlasy
zřejmě si nejsme souzeni.
Prosím,vem mě do té krásy
kde je nebe na zemi.
Svítí již slunce,není stín
třpytí se náruč kopretin.
Nejsou to ale kapky rosy,
je to jen smutek,co slzy nosí.
Můj princi,s roztomilou tváří
chybí mi velmi úsměv Tvůj.
Obličej,v němž Tvoje oči září,
Vrať se už a při mně stůj.
Na květiny padl tmavý stín
zas držíš náruč kopretin.
Úsměvem zveš mě k sobě,
Jdu,vždyť patřím jenom Tobě.
Pro tuto chvíli,či napořád,
je marné hledat jízdní řád.
My jedem spolu svým dnům vstříc,
V téhle chvíli,já nechci víc.
V dáli mizí náš tmavý stín,
za námi náruč kopretin.
My jdeme dál a dál,
A jak šťastný jsme teď pár.