KADOVSKÉ NÁŘEČÍ
V Kadově na Českomoravské vysočině se místní lid dorozumíval vlastním nářečím - kde se mísily české a moravské jazykové prvky,
i když řeč měla blíž k češtině - než řekněme k Brněnsku nebo na Hanou..

Nejprve tedy trochu administrativy a rozdělení (či pokus o rozdělení) češtiny podle jazykových oblastí.

Čeština a její nářečí
-----------------------

Český jazyk patří ke krajově méně rozlišeným jazykům, hovorová řeč je přes odlišnosti ve výslovnosti, případně různých samohláskách, a dalších odlišnostech za běžných okolností srozumitelná v různých částech republiky.

Česká nářečí lze dělit do skupin, ty pak dále do podskupin - a pak by následovala vlastní nářečí /přísně vzato skupiny nářečí by bylo ještě možno rozdělit na "velké" skupiny a "malé" skupiny - u kterých meistupeň podskupina by již byl nadbytečný/.
.

skupiny nářečí

10 česká nářečí a nářečí na Českomoravské vysočině
2 podkrkonošká nářečí
3 chodská nářečí
4 doudlebská nářečí (jižně od Českých Budějovic)
...(eventuelně další "malé" skupiny nářečí v Čechách)
20 (středo)moravská nářečí (brněnsko - hanácká)
21 tišnovská nářečí (někdy označovaná jako samostatná skupina - někdy jen jako podskupina moravských nářečí)
30 východomoravská nářečí (slovácko - valašská, česko - slovenská)
40 slezská nářečí (lašská, česko - polská)

10 ćeská nářečí a nářečí na Českomoravské vysočině
-----------------------------------------------------------

Celé území historických Čech s přesahem na Českomoravskou vysočinu zaujímají
nářečí česká v užším smyslu, která se dělí na čtyři nářeční podskupiny: středočeskou, severovýchodočeskou, jihozápadočeskou a českomoravskou.
Společné znaky českých nářečí v užším smyslu:
– dvojhlásky ej a ou: starej mlejn, mouka
– protetické v: von, vokno
– y/ý splynulo ve výslovnosti s i/í: slišet, mlín, vihoďili
– staré é se změnilo v í: kiselí mlíko
– dlouhá kořenná samohláska u slov jako bláto, lhát (proti mor. blato, lhat)
– příč. min. j. č. muž. rodu bez koncového -l: řek, nes (proti mor. řekl, nesl)
– nerozlišování životnosti typu: ti heskí kluci (proti mor. ťi hescí kluci)
– výslovnost skupiny sh jako sch: na schledanou, scháňet (proti mor. na zhledanou,
zháňet)
– skupina šč se změnila v šť: šťesťí (proti mor. ščesťí)
– 4. pád zájmena ona: jí (proti mor. ji/ju)
– vynechávání pomocného slovesa být: já ho viďel, mi tam šli

KADOVSKĚ NÁŘEČÍ

se řadí do skupiny
10 Česká nářečí a nářečí na Českomoravské vysočině

podskupiny

českomoravských nářečí

a úseku

centrálního úseku českomoravských nářečí

alespoň nejobecněji lze konstatovat, že u nářečí na Vysočině
se krátí "kořenová samohláska"
spát -> spat
bláto -> blato
chtít -> chcu, chcou

ale ještě nedochází ke změně dvojhlásky "ou" na pro někoho nelibozvučně znějící dlouhé moravské "ó"
móka (místo spis. mouka), stréc (místo spis. strýc a obecněčeského strejc)

20 (středo)moravská nářečí (brněnsko - hanácká)
--------------------------------------------------------

Nářečí na Moravě a ve Slezsku se dělí na tři skupiny: (středo)moravskou (brněnsko -hanáckou), východo moravskou (slovácko - valašskou) a slezskou (lašskou).
Společné znaky nářečí na Moravě a ve Slezsku:
– krátká kořenná samohláska: blato, lhat, dat, pit
– uchování skupiny šč: ščesťí
– výslovnost skupiny sh jako zh: na zhledanou, zhoďit
– v koncovkách a místo e: vaša čepica
– v koncovkách (někde i uprostřed slova) u místo i: vašu čepicu, kožuch
– tvar ruki (proti čes. ruce)
– slovesné tvary chcu, chcou (chcó/chcú/chcu)
– infinitivy chťet, mňet.


KADOVSKÉ NÁŘEČÍ
----------------------
(ukázka)

Ale pjeknej případ bil. To tu bil ňákej učitel Maďera a dostal se tadi do Vojťechova nebo tam a viplaťil tam ňákou holku. Ale pjekňe ji přetach. Pan říďicí celej zoufalej:
„Prokristapána, pane učiteli, co ste tole provet, co tole bude?! Túle ten… já… já to…“

Poďivá do vokna, sipe tam ženská, ke škole, a prej:
„Diť je to paňi přecedová, vi ste přecedovo ďefče zřezal!“
No, Maďera stoup, ta přišla, spusťila svou, tak ji vzal za límec a tadi kousek ešťe ňíš, za tu sedací část, a virazil ju ven ze školi.
Teť řiďicí zase oufale: „Teť ste to doďelal, tejť je to doďelani!“
Za chvilku se poďivá do vokna – ten muš jeji, přeceda.
„Já uteču, já u toho nebudu!“ Ftom přeceda příde, chiťil toho uči tele Maďeru kolem krka, polibil ho,
povidá: „Ďekuju vám mockrát, víte, tole ešťe… žádnej na tu mou potvoru nevizrál, aš vi!“


(ilustrační mapka převzatá z internetu)