|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Nulový bod je matematický a fyzikální pojem, ale dá se převést i na spirituální prožívání.
Znamená střed, bod, kde není žádná hodnota dominantní, je to místo, kde je klid a dochází tam
k dokonalé vyvážené harmonii.
Mnohokráte už jsem napsala, že jsem se zachránila specifickým „kouzlem“, při mimozemské
dimenzionální válce o tento svět, kdy jsem byla zle psychotronicky technicky a i okultně napadená
a procházela jsem velkým terorem a rozpadajícími se stavy. Obrovskou revolucí a pro mě
pozitivním obratem se mi stal stav, kdy jsem se jednou rozhodla skočit v mysli do černé díry
nekonečna i se svými nepřáteli. Byla jsem ve velice vydeptaném stavu, dokonce jsem si i přála,
aby neexistoval posmrtný život, toužila jsem po tichu a černé, případně neexistenci. Byla jsem po
několikaměsíčním těžkém teroru, kdy na mě mohli nepřátelé úplně a ač mi Galaktická federace
pomáhala a mými šílenými příběhy mě provázela jako opora, byla jsem pořád drcená a ničená
a i přes nějaké dílčí úspěchy jsem velice trpěla a ztrácela síly, i rozum.
Tou dobou už jsem měla veliký rozmach svého kosmologického chápání – v duchu jsem sváděla
boj s nepřáteli, kdy jsem ladila všechny vesmírné síly, byla jsem v sepětí s vesmírem jako celkem,
ale pořád jsem ještě neotevřela ten definitivní rozměr, ještě jsem se neodvážila si „sáhnout“ na
nekonečno jako takové, pořád jsem byla „jen“ s „naším vesmírem“, který má svoje hranice.
Ale ono to nestačilo. Byla to remíza při boji s nepřátelskými silami. Už nějaký ten pátek to nikam
výrazně nevedlo a neustále mě to vyčerpávalo.
Až jsem jednou byla tak strašně zoufalá, že jsem se rozhodla, že už nemám na výběr a nemá smysl
se ničeho bát, že je lepší kdyžtak definitivně skončit a zkusit děsivý vabank, který buď vyjde, nebo
ne – vzhledem k tomu, že jsem svým vnitřním stavům skutečně věřila, to pro mě obnášelo skutečně
i ten divný risk – myslela jsem si, že teoreticky můžu okamžitě umřít, nebo zmizím,
nebo se propadnu do pekel.
Prostě jsem si řekla, že do sebe pustím černou díru nekonečna, že se do ní vrhnu – a buď přežiju já,
nebo oni, někoho to zabije, případně všechny. A tak jsem to udělala a je to zřejmě nejlepší věc,
kterou jsem kdy v životě udělala. Protože v tom momentu začaly všechny ty rozjívené struktury
čirého zla, co se mi houpaly na nervech, strašně křičet a řvát, to se jim vůbec nelíbilo. Pro mě byl
jejich křik rajská hudba (až po půl roce jsem se začala bránit i jejich křiku, už jsem to nechtěla
slyšet). Ocitla jsem se ve vlivu velice mocné, ledově chladné a klidné, těžké vyvážené síly černé
díry nekonečna, která obnášela i ženskou entitu, se kterou jsem měla několik kratších komunikací
v nejotevřenějších stavech, kterou jsem si v mytologiích zařadila ke Kálí. Je to velice mocná
„kosmická matka“, která v této odvrácené, maximálně ničivé a transformující podobě dokáže
odstranit cokoliv, co se příčí vůli Stvořitele a má to býti odstraněno. Dokonce porazila i Šivu –
ničitele vesmíru, přesně jak to je v mytologii. Na kterého do té doby neplatilo vůbec nic a děsně mě
deptal. Toho jsem taky viděla jako drakoniánskou entitu.
Myslím si, že tehdy jsem tímto „kouzlem“, které jsem začala realizovat skrze sebe v propojení
s planetárním jádrem, dokázala odházet nejhorší reptiliánské útoky a později mi to vystačilo
i na Drakoniánské nároky. Bylo důležité, aby černá byla nejčernočernější ryzí černá.
Myslím si, že tento „obrácený princip“, který jsem realizovala, ačkoliv je vlastně opak toho, co je
doporučováno – tedy upínání se ke světlu – ve skutečnosti není škodlivý, ovšem je použitelný a
funkční pouze ve specifických stavech. Já jsem toto svoje kouzlo prožívala ve spojení s animální
zuřivou nenávistí vůči nepřátelům, spravedlivým hněvem, který byl způsoben dlouhodobým
terorem, byla jsem příšerně vytočená z roszahu a sprostoty toho spiknutí a ubohého podlého
nasazení psychotroniky. Všechny tyto podlé šmejdy srazila černá díra nekonečna a vypráskala
je pryč.
Skutečně si myslím, že šlo tehdy hlavně o mimozemské a konkrétně reptiliánské útoky.
Panoptikum nepřátel je široké a já je vidím pouze vnitřním zrakem – a dají se rozlišovat.
U některých člověk tuší okultistu a lidského černého mága, z někoho je cítit mafiánská
mimozemská příslušnost, ale stále „lidská“ - humanoidní, někde člověk „vidí“ egomanického
mocenského žiďáckého naboba, nebo zešílelou trosku, někde je jasné, že jde o vysoko inteligentní
pekelnou Drakoniánskou eminenci … a ještě jedna sorta jsou reptiliáni. Ti se vyznačují jakousi
blátivou demencí a úporností, ceremoniální tupostí a takovou intonací a přiblblostí hlasového
projevu, že to skutečně neodpovídá žádnému lidskému prototypu, snad jen nejhnusnějším typům
hygienicky i duševně zanedbaných církevních hodnostářů. Vždy, když jsem se snažila podívat
se na bytost, co produkuje ty neuvěřitelně blátivé kydy, tak jsem skutečně vnitřním zrakem uviděla
plazoidní bytost. Nějakou blblou krokodýlí a varaňí hubu :-D Skutečně zhruba v podobách,
jak jsou zobrazováni reptiliáni běžně na internetu.
Tak na tuto sortu nepřátel dokonale zafungovala „černá díra nekonečna“, když byla mým
spojencem.
Později jsem už od duševního pobytu v černé díře nekonečna, plně a drtivě proudící skrze střed naší
planety už upustila a přijala více světelné prvky do svých vizualizací a magických stavů.
I s tím, jak odpadávaly další a další vrstvy nepřátel, tudíž jsem ztrácela tu prvotní animální zuřivost
a také zůstávaly další kasty, již složitější a na ty už tato síla nestačila.
Moje filosofie byla taková, že kdo má být svržen v rámci kosmického zákona, ten bude. Že se
člověk musí plnohodnotně otevřít Stvořiteli a to jsem dokázala právě skrze svoje bláznivé hazardní
kouzlo. Proto mi vše začalo vycházet až tehdy, kdy jsem otevřela rozměr nekonečna a přestala
se bát nejhorších temných mystérií.
Toto kouzlo bylo velice silové – brutální.
Později byla potřeba už jiná hodnota, více světelná.
Ale ten základ úspěšnosti je myslím si v tom, otevřít se maximálnímu myslitelnému univerzu
v důvěře, v očekávání pomoci. Tím se člověk propojí s maximální mocí a ztratí strach z neznáma.
Propojí se doslova s kosmickým vědomím a aktivuje superschopnosti – a taky se nadimenzuje
a dostane se do vyšších stavů, kdy už kooperuje s kultickým polem a vyššími silami obecně.
Když jsem k tomu byla hnaná, již jsem znala ducha planety a spolupracovala s ní, nebála jsem
se jejího středu, jádra a byla jsem zvyklá ji mít za jednu z autorit, kterou jsem poslouchala při svých
duševních stavech a vývoji různých „kouzel“. Proti černé díře nekonečna nic nenamítala a naopak
mě v tom podporovala.
Myslím si, že se mi podařilo dosáhnout jakéhosi záchranného nulového bodu, když jsem tehdy
vyvinula v duchu to svoje kouzlo s černou dírou nekonečna. Propojila jsem sebe jako osobu
s planetárním jádrem a finálně s nekonečnem, s kosmickým vědomím, Stvořitelem. Ač prvotně
v destruktivní, válečné formě, rozhodně to nebylo satanisticky laděné, bylo to černé jako noc,
ale bylo to provedeno naopak s maximální úctou ke Stvořiteli, s důvěrou v jeho dílo a fungování
kosmu, ač s rizikem, že já sama můžu být smetena.
Prostě to fungovalo, nepřátelé začali řvát, ztrácet sílu, ubývat a ztrácet se. Už jsem nikdy nebyla
tolik drcená po koly zla od té doby. Vytvořila jsem si v sobě zvláštní nulový bod absolutní
vyváženosti, kde jsem se mohla schovat, kde jsem byla v bezpečí a kde jsem měla moc ničit
nepřátele.
Dodnes je to vlastně základ, který realizuji a je to vstup, kterým se dostávám do jakýchkoliv stavů,
kdy chci něco měnit, nějak zasahuji do kultického pole, chci se léčit, nějak si pomoci, nebo pomoci
Galaktické Federaci a aktivně jim pomáhám při jejich magicko-technických operacích, nebo chci
zjistit, „co se děje“, či něco harmonizovat. Nedá se říci, že si to nějak plánuji, prostě to přichází
jako nutkání takové věci dělat a řešit.
Základ je propojení s planetou a spojení s jejím středem a dále otevřenost Stvořiteli, jako vrchní
inteligenci kosmu, nekonečna, věčnosti a bytí – definitivní moci, která stojí i nad vesmíry.
Říká se „skrze srdce“, které je skutečně nejmocnější branou.
Protože dnes už zdaleka nezažívám tak agresivní stavy, jako kdysi, skutečně se z kruté kosmické
řežby v centru černé díry nekonečna už stal daleko víc stav „ráje srdce“.
Mám zkušenost, že když se mi povedou tyto snahy, že se propojím s planetárním jádrem a duší
a naším vesmírem a kosmem Stvořitele, tak začnu intenzivně pociťovat vděk, lásku a splynutí
v univerzu a vnímám harmonii a uzdravovací stavy, které mi zlepšují fyzické i duševní zdraví
a také se dokážu zbavit všelijakých zátěží.
Ne vždy se to však povede tak, jak by mělo, někdy je to těžší, někdy člověk zůstane víc
„na povrchu“ a mlátí se někde mezi kultickými vlivy a kolektivním informačním civilizačním
polem a do toho ještě drnká o technické radiokomunikační (i psychotronické) pole planety,
které může „z výšky“ působit nějak takhle (jde o umělecké, ne faktické vyjádření):
A aby toho nebylo málo, tak skrze člověka non – stop působí velké kosmické síly.
Myslím si, že je třeba pravidelně nacházet znovu a znovu „nulový bod“ ve svém srdci v propojení
s planetou a Stvořitelem, protože to je řekla bych stav, který dokonale harmonizuje člověka
s planetárními i kosmickými vlivy a stabilizuje ho v časoprostoru a umožňuje mu léčbu a rozvoj
a dovoluje mu překonat umenšující a ubíjející vlivy technických teroristických jemnohmotných
polí, které nás obklopují a kterým není možné se vyhnout.
Kdybych tato svoje duševní cvičení nerealizovala, zůstala bych dlouhodobě zaseknutá
v disharmonii mezi jednotlivými poli a vlivy, které jsou na mě připojené a vedlo by to k mé apatii,
otupělosti a ztrátě sil a rozumových schopností.
Ten „nulový bod“ v srdci a v planetárním srdci, jakožto klidový střed všech divokých dějů,
které se točí a probíjejí kolem něj, je myslím si dobré znát.
Myslím si ale, že není dobré toto nějak násilně „rvát“, je to spíš pro zajímavost – není to přímý
návod. Myslím si, že každý člověk je jiný a že člověk, který nemá být připojený k nějakým
kultickým polím a podzemním mimozemským dimenzionálním zařízením a nemá mít propojení
s planetárními silami, se o nic takového nikdy nebude přirozeně pokoušet a i kdyby se o to pokusil,
tak dosáhne pouze určité míry jakéhosi propojení přiměřeně svým kapacitám, bez tak velké
intenzity a nebo – kdyby se pokoušel násilím o něco, co nepotřebuje, bude těmi silami jakoby
utlumen, dojde k nějakému apatickému stavu, kdy o tu věc ztratí zájem. Třeba se mu v životě stane
něco, co ho zaměstná a odvede od toho. V krajním případě si ten člověk může asi i ublížit, otevřít si
nějaké informační kanály, nebo se dostat do vlivu zlých sil.
Proto neříkám, že všichni musí něco takového dělat a nepovažuju to, co píšu, za nějaký dokonalý
univerzální návod.
Ale domnívám se, že krásné energie „vzestupu“, které jsou jasně propojeny s naší planetou a silami
Stvořitele, jsou dosažitelné právě skrze tento nulový bod – dokonalou harmonii samého středu bytí
– alespoň já to tak mám. A i v případě maximálně rozjetého chaosu je to záchranná kotva, i když je
ten princip prováděn hněvivou formou.
Jen to musí být prováděné s úctou k planetě a kosmickému zákonu, nikoliv ve svévůli a nepokoře.
|
|
|
