|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Představa otce
„Co je to za člověka, když nedokáže říct nic zajímavého o městě, ve kterém žije?“ cedila máma mezi zuby rozčíleně zatímco ji táta pomáhal z kabátu.
A to bylo všechno, co jsme se toho dne o XX se sestrou dozvěděly, protože pak hned pravila, že ji zase bere hlava a zavřela se v ložnici.
Stály jsme u dveří při tomto neslavném návratu z dlouho očekávané výpravy obě a každá jsme si její slova vyložila po svém.
Sestra, jak mi pak v noci pod dekou šeptala, ji pochopila tak, že je XX v očích naší mámy nudnou personou, která nedokáže říci vůbec nic zajímavého. A co víc, která je sama o sobě natolik nezajímavá, že po všech těch letech, kdy ho její mysl v toužebném očekávání vykreslovala v nejfantastičtějších barvách, přineslo osobní setkání jen nevyhnutelné zklamání a vybájenou postavu otce proměnilo v šedou šmouhu nesnesitelné průměrnosti. Nedostatečného ve všech směrech.
Já, na rozdíl od sestry, jsem v mámině hlase, kterým pronášela ta pohrdavá slova, rozpoznala především smutek. Smutek a zklamání z člověka, ke kterému od dětství upínala své naděje a kterému tváří v tvář pochopila jednoduchou pravdu: On na ni nečekal tak jako ona na něj.
Ona přijela vyšňořená, nervózní. Celou cestu (a snad už celé ty roky předtím) si představovala jejich setkání. Co ona řekne jemu, co on ji asi odpoví, kam spolu půjdou, jak jí ukáže svá oblíbená místa, jestli se dotknou jen tak mimoděk, nebo se pevně obejmou.
On přišel se zpožděním, v ušmudlané bundě a s mastnými vlasy. Nevěděl kam ji vzít (domů ji nepozval). Nakonec se mu viditelně ulevilo, když po upachtěné hodině a půl bezcílného bloumání městem, s krátkou zastávkou v kavárně, kde ani on nikdy předtím nebyl, konečně řekla, že už tedy pojede.
Tak takový tedy je: Člověk, kterému na ničem a na nikom nezáleží. Člověk, kterému na ní nezáleží.
A zatímco jsme si do tiché noci šeptaly své domněnky, vedle v pokoji seděla máma na rozestlané posteli, v ruce žmoulala vybledlou fotku sebe jako čtyřleté holčičky, sedící na tátových ramenou. Malými ručkami mu zakrývala obě oči, takže mu byly vidět jen bílé zuby ve šťastném širokém úsměvu.
Nemohla tomu uvěřit.
|
|
|