Protože neumím anglicky, dnes už max. pasivně, zapomněl jsem ale už i německy a rusky, tak jsem plně závislý na talentovaných překladatelích. Bohužel, každý kdo vládne jazyky si myslí, že může překládat, ale u poesie tomu tak není!
Všichni umělci a známí, kteří mi mohli pomoci přeložit mé knihy jsou mrtví, a ti živí, na které jsem zatím narazil, to nedaj!
Přitom nepíši poesii nějak košatou s neologismy, taková existenciální poezie není. Možná jim dělá problém poeSie, každopádně vyžaduji BÁSNÍKA, nejméně na své úrovni, jinak mé verše zmrví. NEDAŘÍ SE!

JSEM SI NAPROSTO JIST, že má poesie, má trilogie Duše sebevrahů, se dotkne milionů citlivých čtenářů!
Potvrzují to světová díla a umělci ve všech dobách, kdy nevítězí optimismus a v srdcíh zůstávají díla spíš smutná, se špatným koncem. Prostě jako život sám, který končí smrtí. Teď mluvím o písních Eilish a Gomez, které se dotýkají stovek milionů mladých.
Protože jsou mladí vychovávaní v americké přetvářce, falši, umělém štěstí a pozitivismu, sluníčkářství a srdíčkářství, nucených usměvech a dalších zvrácenostech, tak jejich až depresivní texty působí jako bomba. Jsou totiž pravdivé a lidé to poznají.



~ O PSÍKOVI ~


„K těm očím psím mé sny se upínají,
obrazy hrůzné vídám v jinotajích,
do mysli pouští jed…“


… pak ze spaní se budím,
tak, jako Démon hrůzy,
mou křehkou duši studí;
s křivdou se probouzet!

To z hloubi psího srdce já slyším temný nářek,
jak tíseň strachu v bouři,
jak všechnu faleš lidí ukrytou do přetvářek;
po pohlazení touží...

~

A v jeho duši smutek.
Ach, takovýto smutek ten bolí víc než rány;
bez milosti švih důtek!

... a Bůh to vidí...
oddanost, věrnost - zadupány;
ten krvavý psí hřbet!

~

Hóó, jak já ti rozumím,
ty psíku ztracený!

Jsi opuštěný chrám,
nevhodným dárkem konzumním;
bloudíš tu sám a sám,
čekáš že dojdeš spasení?

Jak jídlo prosté soli bez konce utrpení;
samota běsní, bolí,
život jak ostrý břit!
Ach, Bože, kam máš jít?

To vidno na pohled!

~

V mých očích hledáš důvod:
„Štěstí byl jenom klam?“
V zoufalství prosíš:
„Uhoď!“
... už slzy polykám...

Snad víš, co nevyslovím...
že bolest psí, to břímě,
já nedokážu nést!
Navzdory světa špíně
s tebou svůj úděl spojím!

~

Pohledem jsme se střetli…
Čtvero pohaslých hvězd!

Tvé zraky se mě ptají,
až dech se úží, tají,
zda rozsvítím ta světla,
zda jedinou tu hvězdu
mohu ti z nebe snést?

Jak vyřezaný stojím,
jak Svatí na orloji:
„Nesejdeš z Božích cest!“
Do pekla propadl se svět!
Nic nevrátí se zpět...

Do beznaděje zírám,
jak mohu nesdílet!

~


Ach, pojď ke mně, ty milý,
snad projdem těžkou chvílí,
a ne-li, jsme tu spolu,

tak samotní a zbylí,
však spolu!
Zešílet!

V bolesti nejsi sám!

I já tu tíhu, psíku,
můj utrápený psíku,
z plačící duše znám…


-----------------------------------------------------------


Má poesie je ještě o krok dál, což způsobuje můj věk, zkušenost, přežité sebevraždy, mé nemoci (momentálně 4 smrtelné), a především má upřímnost, která je ve společnosti tak výjimečná, ale nemohu jinak.
Znovu trapně opakuji, že většina lidí, kteří můj smutek, depresivní verše a příběhy odsuzují by už dávno byla na pravdě boží. To, že já ještě stále žiji ovšem není má zásluha. V klinických smrtích jsem dostal odpovědi na většinu otázek života a osudu, takže vím své...

Když jsem přemýšlel o slávě B.Eilish a S.Gomez, a protože se umím vcítit do lidí, tak bych to nechtěl ani za nic!
Obdivuji obě dvě, že to unesou. ZATÍM. Byl jsem nablízku mnoha slavným hercům i zpěvákům, ale třeba i Tereze Pergnerové v době Esa, vím jak po tom většina lidí touží, problém ovšem nastává, že když toho dosáhnou, tak není úniku. A sláva českých umělců není ani 5% slávy těch světových. Zkrátím to, protože o tom píšu hodně v trilogii... Nechtěl bych být slavný.
I proto třeba nemluvím o svém slavném otci, i když by pak nakladatelé byli asi vstřícnější, ale to už by nebyl MŮJ boj.


~ NÁVRATY DO NENÁVRATNA ~


Tak tedy vím,
že zpátky už se nevrátím…
a když, tak napůl cesty.
Naději složím do klína snů,
nehledám věrozvěsty…

To, co jsem zdědil po máti,
je zklamání a chandra má,
ta za mě štěstí nesplatí;
návštěva srdcem nezvaná...

Tuším, že přijdou muka zlá;
má duše bloudí v temnotách,
smutnička padne na víčka,
v ní každá vize ztroskotá.

~

Vždyť umím pouze rozbíjet
a nevydržím ve vztahu,
sám Démon dusí ten můj svět,
a věčně bývám na tahu.

Že, ač se snažím usadit,
tak nenechám si poradit,
a denně hrob svůj kopu si,
jak kopával si Chittussi!

~

Též nejsem vůbec praktický
a peněz pro mě netřeba,
„rybou“ zůstanu navždycky,
odře mě každý dareba.

Pro lásku věrnou chtěl bych žít,
však dobývat již nesvedu,
a vybíravý, že jsem moc,
viděno z mého pohledu.

~

Už nevycházím z domova,
tak málo zbývá muži sil…
ač umím lidi spojovat,
přec jediný, kdo pro mě žil,

byla má matka zesnulá,
a od „té“ smrti - „umírám“,
má zlatá léta minula
a víru dusí nevíra.

~

Zas slýchám slabý dětský hlas,
kdy klopýtal jsem po Zemi,
sic klopýtám po ní už zas,
však alkoholem - zdá se mi…

Statky jsou pro mne veteší,
a radši v hrobě budu hnít,
chlast mánie mé neřeší,
marnost, jak liduprázdný byt.

Že není kam se vrátit zpět
a dopředu už nemohu,
že prosím o smrt svoji teď,
ulehnout pod kříž do hlohu.

~

JÁ nestydím se za lítost,
jen pláčem překonávám „noc“,
že Boha prosím o milost,
že Boha prosím o pomoc!

Čas přišel kát se za hříchy,
v pokoře kát se, bez pýchy.
To pro duši svou vykonám,
za bolest, kterou v sobě mám…

~

Že „nejsilnější odejdou“,
toť z mého hlediska je ctnost,
v Nebeském hloží sejdou se,
jak nejvzácnější, zvaný host.

Po Světle toužím, Bože můj!
Po tobě, Bože!
Slzenka po rukách sepjatých klouže…
Ukonči moji věčnou Noc!

Tolik tě prosím,
ach, tolik prosím,
Bože můj!

Tak v bolesti a zoufale…
Tak šílený a v „proudu“ sám!
Tak poníženě odevzdán!
Nejúslužnější sluha tvůj!

Tak moc…