Ocitl jsem se na rušném náměstí, lemovaném kolem dokola
starobylými vysokými domy. Prostorem náměstí křižovala auta a tramvaje. U
okénka rychlého občerstvení jsem si koupil jídlo a s plastovým talířem
v ruce zamířil náměstím vzhůru někam, kde si jídlo v klidu sním. Stoupal
jsem širokou třídou protínající náměstí, lemovanou barokními paláci, až jsem
dospěl ke kostelu z téhož období. Do rušné třídy shlížel boční lodí, před
průčelím se rozkládal malý parčík s několika lavičkami. Šel jsem najisto.
Už jsem tu někdy byl. Usadil jsem se na volnou lavičku a než jsem již notně
vychladlé jídlo snědl, přemítal jsem, kam půjdu dál. Věděl jsem, že třída
šplhající do kopce mě po chvíli dovede ke křižovatce. Doprava z ní vychází
bulvár klesající znovu z kopce dolů a táhnoucí se až do nedohledna. Kdysi
jsem jím dospěl až na samý okraj města, do míst, kde periferie zvolna
přecházela do polí. Vím bezpečně, že v malé, s ním souběžné uličce
nedaleko od křižovatky, naleznu příjemný krámek, který mě vždy dokáže potěšit.
Nejsem si ale schopen vybavit, co vlastně nabízí. Snad je to nějaký malý milý
antikvariát. Zato zcela bezpečně vím, že budu-li pokračovat třídou dále vzhůru,
dospěji nakonec až k zámku, korunujícím nejvyšší návrší města, odkud je
fantastický výhled na střechy a kupole, táhnoucí se
kam oko dohlédne. Monumentálnímu zámku, obklopenému zahradou. Vím to, protože
jsem tam už byl. Stejně jako to, že tímto městem je Brno.
Náhle se probouzím. Zbytky snů uvízlé v zákoutích
paměti rychle mizí pod paprsky vědomí stoupajícího nad obzor stejně nenávratně
jako sníh v jarním slunci. Zůstává jen několik prchavých obrazů a jistota,
že takhle skutečné Brno ani v nejmenším nevypadá. Chladný rozum
nemilosrdně rozpouští zbytky snových vizí tím, že je podrobuje bezcitné
analýze: Brno znám přeci natolik, abych věděl, že korunou návrší historického
centra není zámek, ale katedrála, stejně jako že protější návrší korunuje hrad
proměněný v barokní pevnost. Nejen zámek na návrší, ale ani ono náměstí a
z něj stoupající třída, stejně jako z ní odbočující bulvár táhnoucí
se do nedohledna, nemají v tomto městě žádnou, byť jen přibližnou
předlohu.
Bez ohledu na všechny vědomosti nabyté poznávacím aparátem
svého rozumu, jenž obvykle direktivně určuje tok mých myšlenek a vzpomínek
v bdělém stavu, kráčím o pár nocí později ulicí, vinoucí se předměstskou
čtvrtí města, o němž jsem bůhvíproč přesvědčen, že je to Olomouc. Procházím se
mezi vilkami, míjím řadové domky a odbočuji doleva. Ulicí lemovanou dosud
nezastavěnými parcelami dospívám k nízkým bytovým domům. Kultivovaná
upravená čtvrť nepozbývající lidských rozměrů, skrytá v zeleni. Velmi
příjemné místo. Připadá mi důvěrně známé, jako kdybych v jednom bytě onoho
domu opodál kdysi bydlel. Opouštím čtvrť a stoupám na blízké návrší, abych si
prohlédl shůry město, z něhož znám ve skutečnosti pouze centrum, navíc jen
zběžně. Nikdy jsem neprocházel žádnou jeho předměstskou čtvrtí a jediné, co o
něm vím bezpečně, je skutečnost, že na podobné návrší v Olomouci mohu
vystoupat opravdu jen ve snu.
Občas se mi zdává, že kulisou mého putování jsou ulice
Paříže. Města, které (nepopírám že trochu paradoxně) znám o poznání lépe. Avšak
ona snová Paříž je úplně jiná než ta, kterou znám z mnoha svých návštěv a
pobytů. Bloky domů, ulice a bulváry, zvláště ten rušný podél Seiny. Nebo ten
mířící z centra na samý okraj města. Do míst, kde se velkoměsto potkává
s venkovem, až k malému předměstskému nádraží, které jakoby z oka vypadlo nádražní budově v Kutné Hoře.
A vlastně celá ta snová třída je jen jakousi zázračně přerostlou verzí ulice,
spojující centrum Kutné Hory s nádražím.
Mnohem častěji se takto procházím nikdy nepostavenými
čtvrtěmi, nebo do neskutečných rozměrů narostlými ulicemi města, které ze všech
dosud zmíněných znám nejlépe: Hradce Králové. V mých snech tak nabývá
mnohem větších rozměrů, než má ve skutečnosti. Okružní třída, obíhající návrší
historického centra, lemovaná neexistujícími domy, dosud neobjevená zákoutí
známých ulic, defilují v mých představách ve zcela jasných konturách jako
samozřejmé obrazy skutečného města. Ubírám se jimi plný nadšení z objevů
dosud neznámých míst. Zrovna nedávno jsem ve snu jednu takovou neznámou čtvrť
navštívil. Ve stánku jsem si koupil kávu a poté se ubíral ulicí jak vystřiženou
z městského centra, mezi vysokými domy s obchody v parteru,
plnou lidí. Dospěl jsem po ní až na velkorysý bulvár, který bych ovšem ve
skutečném Hradci hledal marně.
Stále se mi vrací tyto sny. Neskutečné procházky
neskutečnými ulicemi měst, která se svým reálným předlohám podobají jen volně.
Kráčím jimi a vnímám jen příjemný pocit, ne, mnohem víc: radost
z objevování nových míst i z návratů do míst známých, či snad
přesněji řečeno míst, která se domnívám poznávat. Příznačný otisk mé duše,
milující toulky velkými městy, jež se ve snech stávají ještě většími. A vlastně
nejen těmi velkými. Kolikrát již jsem jen ve snu prošel ulicí, ústící na
náměstí více než komorního městečka Chrast u Chrudimi? Městečka, které tak
trochu znám z dětství. Na náměstí zámek s rozsáhlou zámeckou zahradou
a za ní, ovšem pouze ve snu, neznámé ulice nepoznané čtvrti. Avšak i uličky
čtvrti důvěrně známé jsou nějak delší a klikatější. Dovádí mě k budově
sokolovny, v jejímž stínu se do ulice otvírá příjemná útulná kavárna,
kterou pokaždé, když o ní sním, navštívím. Odtud se táhne město dál podél ulice
mířící na Chrudim, až na samou hranu svahu, padajícího odtud do údolí, které se
zde však ve skutečnosti nenachází.
Občas můj sen začíná na lesní cestě. Vede mě mezi vzrostlými
stromy a kolem rybníka až na vyhlídku, ze které mám jako na dlani v údolí
rozložené městečko Lázně Bohdaneč, ve skutečnosti ležící v labské rovině.
Z vyhlídky scházím kolem nádherného kubizujícího bytového domu na náměstí
se zastávkami autobusů. Odtud kráčím dál rušnou ulicí na hlavní náměstí. Nevím
ani proč, ale pokaždé pokračují ulicí dál. Rozlehlou vilkovou čtvrtí mě dovádí
až na samý konec města, které je – jak jinak? – ve skutečnosti mnohem menší.
Někdy však cestou k náměstí projdu ve frontě bytových domů po pravé ruce
průchodem na nábřeží říčky, která za nimi kopíruje směr ulice. Snad jenom
jednou jsem se zastavil v kavárničce, půvabně rozložené na břehu. Zato
několikrát jsem se dal kousek za náměstím ulicí doprava a klikatou strmou
uličkou vyšplhal až k hradu na skalním ostrohu, čnícím uprostřed města nad
střechy domů. Snad ani není třeba dodávat, že nic z toho ve skutečném
Bohdanči není k nalezení.
Stále se mi vrací tyto sny. Jsou jen utkvělými představami,
nebo znamenají něco víc? Třeba klíč k poznání skutečné podstaty měst,
podstaty metafyzické, kterou lze odhalit právě jenom ve snu? Jedná se o prosté myšlenkové
výlety za hranice reality? Případně jen do světa vlastní fantazie? Mentální
otisk vlastní osobnosti? Možná bude lepší vzdát se snahy nalézt odpovědi a
vydat se raději na další cestu.