„Jsem nespolečenská a zlá mrcha,“ podívala se mi omluvně do očí když dojedla chleba.

„Přestaň si to už vyčítat,“ usmál jsem se na ni skrz žlutej kouř.

Hrnec s vařícíma se nudlema zvolna přetíkal na sporák, ale oba jsme byli moc líní na to zvednout se a scedit je. Zapálila si další cigaretu.

„A měla bys už přestat kouřit,“ upozornil jsem ji asi po stopadesáté. Povýšeně se ušklíbla, trošku mě to vytočilo.

„Jo, jseš mrcha,“ řekl jsem věcně a nemyslel jsem to až tak zle.

Vstala a začala hledat česnek a misky. Pomalu se blížila půlnoc a já obrátil desku a vrátil se zpátky do křesla. Ta deska už dost dřela, možná to bylo taky reprákama, byly starý a zaprášený.

Další hodinu jsme mlčeli nad miskama s nudlema s česnekem, až potom se odhodlala a zeptala se mě. Moc jsem nevěděl, co na to říct. Viditelně znervozněla (a ani se jí nedivím, trvalo to pár minut, co jsem nic neříkal), a když jsem se na ni podíval, vstala a začala umývat hrníčky od čaje.

„Zapomeň na to...“

„Ne...“ zamyslel jsem se. „Já na to nechci zapomenout.“

Zmateně si utírala mokré ruce do kalhot.

„Takže?“

Pokrčil jsem rameny a opřel jsem se o ledničku.

Měla hubené bílé ruce a mokré čelo. Chvilku jsme jen tak stáli.

„Jo, jasně, v pohodě, neřešme to... v pohodě...“

„Počkej,“snažil jsem se ji zarazit. „Tak...fajn.“ Udiveně na mě zírala. „Vážně?“

Vlastně... proč ne, že...

Stála proti mě a zkoumavě mě pozorovala.

Vlastně jsem to měl čekat, kdo si zahrává s ohněm...

„Nedáme si trochu kafe?“

„Rád...“ souhlasil jsem a povzbudivě se usmál (spíš sám pro sebe). Vypadala klidně a spokojeně a rozpovídala se o svém dětství. Seděl jsem proti ní, sledoval, jak si hraje s cigaretou a začínaly se mi potit ruce.

„Stounama jsem byla prakticky odkojená, když jsme začínali hrát, kluci nemohli pochopit...“

„Myslím, že tu nějací Stouni jsou...“

Nebyli. Jenom sračky z 80.let a to chraptivý blues. Vybalil jsem desku, která vypadala nejlíp a zhasnul. Kafe bylo už dávno studený. Ozvalo se hrčení a praskání.

„Tak tahle deska nebude tou vyvolenou,“ zasmál jsem se a vypnul gramofon. „Ticho a tma.“

Pokusila se o úsměv. Stáli jsme asi metr od sebe v temným pokoji   a já si připadal jako v kýčovitě romantické scéně  z filmu pro teenagery.

„Líbíš se mi,“ řekla tiše. Bože, hloupá situace. Musel jsem se začít smát.

„Já vim...“

Rozesmála se a šla otevřít dveře na balkón.

„Říkala jsem si, že bysme dolů mohli házet vlaštovky.“

Tak teda jo nebo ne? Odjakživa jsem nesnášel nejistotu. Stála v balkónových dveřích a asi si představovala, jak ty vlaštovky plachtí a dosedají dolů na pustej chodník. Přešel jsem těsně k ní         a položil jí ruku kamsi na bok. Otočila se. Měli jsme teď obličeje úplně u sebe.

„Líbíš se mi...“ zopakovala s úsměvem. „Ale vím, že by to nešlo.“ Podívala se na mě, pak se rozesmála a vyšla na balkón. Zůstal jsem stát ve dveřích a chvilku mi to trvalo. Ona se zatím opřela o zábradlí a zapálila si.

„Co tam tak stojíš, tady je strašně moc krásně,“ zavolala na mě vesele a já jsem nevěděl, co na to všechno říkat.

„Já to nechápu...“ opřel jsem se o zábradlí vedle ní. Otočila se na mě, a pak mi dala pusu. Dlouhou pusu.

Připadal jsem si, jak Alenka v říši divů. Už jsem nerozuměl ničemu. Ani v nejmenším.

Zase se zasmála (z toho smíchu mi pomalu naskakovala husí kůže, co mi zas řekne?)

„Ptám se tě... a naposled,“ docela zvážněla.

„Vždyť už jsem to snad řek, ne?“

„Ale nebyl sis jistej... Já prostě do ničeho nepůjdu, když se tváříš jako oslík.“

„Jak se tvářim?“ Pohladila mě po tvářích. „Jako nejkrásnější oslík na světě.“

Ach, jak roztomilé, už jsem měl všeho plný zuby. No, tak jsem se prostě otočil a odešel.

Šel jsem do koupelny a důkladně se umyl. Ani nevím proč, ale dal jsem si opravdu záležet. Pak jsem vylezl. Před koupelnou stála ona. Nesmála se.

„Ne...Ty se mi nelíbíš,“řekl jsem suše a lhal jsem. „A navíc... jseš zlá a nespolečenská mrcha.“