Příběh Čechů z vesnice Tekos deportovaných na Sibiř.

Na osud Čechů z vesnice Tekos na pobřeží Černého moře, kteří tam žili už od 19. století. Začátkem 30. let byla jejich převážná většina během tzv. rozkulačování deportovaná na Sibiř, do nehostinných končin u Tomsku. Byli trestáni jen za to, že rodiny vlastnily několik krav a měly prosperující hospodářství. Mnozí zemřeli už po cestě, jiným se na místě podařilo alespoň trochu uchytit. V hlubinách Sibiře si dokonce postavili novou vesnici Naměčennoje. Jakmile se ale malinko oklepali, tamní orgány si v roce 1938 vycucaly z prstu další špionážní československou organizaci.

Zase bylo zle?

Bylo. Pozatýkali půlku vesnice, deset lidí popravili. A aby toho nebylo málo, tak když se v 70. letech rozvodnila řeka Ob, v městečku Kolpaševo podemlela břeh a ze zeminy u bývalé vyšetřovny NKVD vyplavila mnoho kosterních pozůstatků těchto popravených nešťastníků. Sovětské orgány se zachovaly hrozně – ani tehdy příbuzným nedovolily své blízké řádně pohřbít.

Úřadem povolaní příslušníci KGB místo toho kosterní pozůstatky zčásti rozmlátili, zčásti je přivázali k železům a naházeli do řeky. Kosti popravených skončily kdesi v Severním ledovém oceánu. Díky našim kolegům z ruského sdružení Memorial máme k dispozici nahrávku dcery Adolfa Kučery, jednoho z popravených. Paní Klára vypráví, že když tatínka odvlekli, byly jí dva roky. Prý ji měl moc rád. Přiznala, že až do 90. let s rodinou vůbec nevěděli, co se s ním přesně stalo. Zakusila toho mnoho, s maminkou dlouho živořily, za války jedly jen kopřivy. Její příběh se mi často vrací na mysl.

Bylo časté, že rodiny desítky let nevěděly, co se stalo s jejich blízkým?

Hodně časté. Popravy probíhaly v utajení. Pozůstalým se lhalo, že proběhl soud a internovaný míří na Sibiř, kde pobude deset let bez práva korespondence. Třeba v už zmíněném Žitomiru se ale k rodinám leccos doneslo. Tu krev pod vraty přece jen vidělo více lidí...

Státní orgány přesto příbuzné umanutě přesvědčovaly, že to bylo jinak. Stávalo se, že manželka oficiální místa tak dlouho zasypávala žádostmi o informace, až se jí dostalo odpovědi, že její muž skutečně zemřel. Ve zprávě ale stálo, že až někdy v roce 1942 nebo i později, a na srdeční infarkt. Vymýšlely se zkrátka různé příčiny úmrtí v pozdějších letech, aby pravda o popravách nevyšla najevo. V NKVD od začátku vůbec nepočítali s tím, že by měli nebožtíky vydat rodinám. Jinak by odsouzené nestříleli ranou do týla, což zcela znetvoří obličej. V civilizovaných zemích, pokud se to tedy dá tak nazvat, se v podobných případech střílelo do srdce, aby, až se tělo vrátí příbuzným, bylo k poznání. V Sovětském svazu to nikdo neřešil.

Mnohdy ale odsouzený skutečně zemřel až v gulagu. Jakou podobu mívala taková smrt?

Systém gulagů fungoval 40 let, na obrovském území jedné pětiny světa – od kazašských stepí až po Dálný východ a hlubokou Sibiř. Podmínky v jednotlivých lágrech se nesmírně lišily. V Kazachstánu bylo během léta obrovské vedro, v zimě zase nesmírný mráz. Za polárním kruhem padala teplota až k minus 50 stupňům Celsia Na Kolymě až k minus 60.

Odsouzenci byli však prakticky všude vystaveni otrocké práci. Někde se dřelo v dole, jinde se stavěla železnice, těžilo se dřevo, zlato. Všechna ta rozličná místa spojoval absolutní nezájem o jednotlivce, o jeho život. Internované obklopoval nepředstavitelný a všudypřítomný šlendrián. Normy byly v podstatě nesplnitelné, v jednom kuse se podvádělo. Běžný byl strašný teror od kriminálních vězňů. Muselo to být po všech stránkách příšerné. Třeba učitel Jiří Bezděk už při cestě na Solovecké ostrovy zešílel. Vzhledem k tomu, čemu byl vystaven, se není co divit. Mimochodem – právě Bezděk se nakonec dostal zpátky do vlasti. A po nástupu komunismu byl i zde z politických důvodů odsouzen do vězení. Na 18 let...

Co měli za sebou lidé, které vyšetřovala NKVD?

Zažili nesmírnou brutalitu. Ze spisů vyplývá, že vyšetřovatelé mlátili zadržené železnými tyčemi, často je dost zvířecím způsobem mučili. Drželi je i dlouhé měsíce na samotce.


Ilustrace inspirovaná vězeňskou kolonii IK-3 v obci Charp v Jamalsko-něneckém autonomním okruhu na Sibiři