KŘIŽOVATKA

Nahlédnutí skrze výlohu obchodu odhalí nepříjemnou skutečnost: Tak hned to nebude. Důvěrně známý odstín kabátu se mihnut kdesi na konci fronty. Omezený prostor uvnitř si vynutil, aby na manželku počkal venku, a tak čeká venku. Na křižovatce.

Na první pohled jedna z mnoha křižovatek, tak typický pro předměstskou čtvrť, snad jen o trochu rušnější. Na první pohled. Nyní má však dostatek času i na ten druhý, detailnější. Na nároží řeznictví, kde stát ve frontě sahající leckdy až ven není nic neobvyklého. Kvalita, která se prodává sama, za kterou se i bez reklam sjíždějí z širokého okolí všichni, kteří o ní vědí, a těch už dnes není málo. Vedle obchod s ovocem a zeleninou, bedny postaru vyskládané venku, kolemjdoucím na očích. Následuje pekařství. Chléb a pečivo, slané stejně jako sladké, vlastní výroby, často rozprodané dřív, než stihne vychladnout. Po levé ruce, přes ulici, hospoda. Zelená tabule u dveří křídovým nápisem hlásá, že k obědu je dnes kachna, kterou lze spláchnout tím či oním pivem. Večer zve na fotbalový zápas v televizi, zítra na turnaj v šipkách. Po pravé ruce, přes ulici, květinářství se zbožím, jež ze dveří přetéká ven na chodník. Vedle malý obchůdek s potravinami. Poslednímu nároží dominuje lékárna. Vše potřebné po ruce. Vlastně docela příjemné místo k nakupování. Jen s tím parkováním je to tu složitější. Jenže, kde není?

Na chodnících pohyb jak někde na pěší zóně v centru. Útržky rozhovorů i telefonní samomluvy poletují vzduchem. Neochabující proudy aut tvoří jeden velký kříž. Otevřená okénka bezděčně zprostředkovávají komunikaci mezi nahodilými aktéry. „Tebe už omrzel život, babo,“ spílá řidič, který musel prudce zabrzdit na přechodu pro chodce, „spěcháš do rakve?“ „Ani ne,“ odpoví mu suše dáma dříve narozená hned co přejde na druhý chodník. „Na co čumíš,“ rozčiluje se řidič nákladního auta s divoce gestikuluje rukama. Nebohý student autoškoly před ním se však ne a ne odhodlat vjet do křižovatky, kde se spontánně uplatňuje právo rychlejšího. Váhání si ostatní řidiči interpretují jako příležitost využít volného místečka pro sebe. Řady aut se chvílemi natahují jak elastická punčocha až kamsi k další křižovatce, a tak kdo může, ten jede.

Ne všichni řidiči jsou nervózní. Někteří vnímají dlouhé čekání jako příležitost zapříst hovor s někým na chodníku. Nad hučením motorů se vznášejí otřepané vtípky.

„Nazdar, Fando! Jdeš na jedno?“

„Ne, na dvě.“

„Nekecej! To bych tě nesměl znát.“

„Nekecám!  Jdu na dvě. První a poslední. Ta mezitím se nepočítají!“

Důvěrně známý odstín kabátu se ve frontě mírně posunul na úroveň šunky. Stále ještě však nedospěl ke klobásám, za nimiž se vypíná váha a pokladna. Znovu se zahledí na pohyb před sebou. Dokonalá esence města na malé ploše, pomyslí si. Chybí tu už jen kavárna. Otevřená do ulice, kam by si mohl člověk sednout a jen tak pozorovat tep města, dynamiku jeho života, jenž proudí žilami a tepnami ulic. Sednout si a dívat se. Vnímat všechno to dění kolem. Nehledaný dechberoucí program, sestavený řízením náhody.

Fronta uvnitř se příliš nehýbe. Kvalita nabízeného zboží ale za čekání rozhodně stojí. Zato venku se obsazení scény proměňuje každým okamžikem. I tady to čekání stojí zato!