Lester Buttrick – Londýňan

               V době, kdy se svět zbavuje mnoha kvalitnějších lidí, je existence někoho, jako já jen zbytečný luxus. Občas to vidím před sebou jasně. Na konci cesty dva metry konopného lana, smyčka… a na starém hřbitově v Tonbridgi, nad Medway,  prostý kámen se jménem a dvěma daty. 1979 – 2002. Ale ne. Tak to určitě neskončí. Vždycky bylo pro mě obrovským problémem přejít od slov a myšlenek k činům. Proto mě pak taky napadají takovéhle věci. Jsou to vlastně myšlenky jako všechny ostatní a přece jsou jiné. Ale to neznamená, že bych je dokázal realizovat. Nikdy…

               „Kam to bude?“ ptám se a dozvídám se, že je mám odvézt do ulice Belvedere Buildings. Takže Southwark. Nejraději bych je neviděl. Když jsem odbočil na Haymarket a viděl je, jak mi dávají znamení, abych zastavil, měl jsem tisíc chutí místo na brzdu šlápnout na plyn a odjet co nejdál od nich. Ale copak to můžu jako zaměstnanec londýnské taxislužby udělat? Zastavil jsem a nechal je nastoupit. Kluk se svou přítelkyní, oba kolem dvacítky. Na tohle nejsem moc odolný. Zase mě berou moje obvyklé myšlenky. Jak je sakra možné, že takovýhle… napadají mě různá označení, žádné z nich nepatří do gentlemanova slovníku, jak je možné, že takovýhle chodí s touhle krásnou holkou. Co bych za to dal. Proč to nejsem já, proč je to vždycky nějaký ten takovýhle? A proč bych to měl být já? Každý ten takovýhle dokáže holku přesvědčit, že to je on, kdo je ten nejlepší. To jen já jsem tohle nikdy nedokázal. Proto mě pak popadají tyhle moje nálady. Nebavím se s nimi po celou cestu jako s jinými cestujícími. Stejně by se ani oni nechtěli se mnou bavit, věnují se sobě a já to chápu. Chápu a závidím tomu klukovi. Už abychom byli na místě, říkám si, když přejíždím Temži, na jejíž hladině se odrážejí světla z obou londýnských břehů. Je to krásné, krásné jako celý Londýn. Ale teď z té krásy nemám ani špetku radosti. Pořád musím myslet na jedinou věc, proč jsem to zrovna já. Jsme na místě. Beru od kluka peníze  za cestu a dívám se za nimi. Vstupují do dveří jednoho z domů a jistě se těší na zbytek noci. Ten si ještě pořádně užijí. Užijí si svého mládí, příležitosti a hlavně vzájemné blízkosti a lásky. Zato já, já mám zase téma k přemýšlení. Jedu na stanoviště taxíků, končí mi šichta. Parkuji své služební vozidlo, sedám do svého vlastního auta a jedu domů. Nebydlím v Londýně. Vyjíždím z města na dálnici do Doveru a z té odbočuji do srdce hrabství Kent, do rodného města Tonbridge. Doma jsem asi o půl třetí ráno. Jdu si lehnout, ale spát dnes asi jen tak nebudu. Pořád na ně musím myslet. Pokolikáté už se to opakuje. Když vidím takovýhle pár, vždycky se cítím hrozně. Proč jsem to zrovna já, komu se tohle už asi nikdy nesplní. Pocit zmaru. I na ten jsem už zvyklý. Ale vždycky to tak nebylo. Kdy se můj život takhle zlomil? Už si skoro nevybavuji doby, kdy jsem si neuměl připustit neúspěch. Dnes si neumím představit nic jiného. Kdy to bylo, kdy se všechno tak radikálně změnilo?

               Jmenuji se Gerald Ressmann.  Tady v Anglii to ví málokdo. V podstatě to ví jen mí sousedé, minulý a současný zaměstnavatel a všechny úřady, s nimiž jsem kdy přišel do styku. Snad by tedy bylo lépe říci jmenoval jsem se Gerald Ressmann. Tady v Anglii jsem Jerry. Dobu, kdy jsem opravdu byl Gerald Ressmann, jsem ze dvou třetin strávil v Německu, ve Freiburgu. Asi ve třetím ročníku na střední škole jsem začal mít pocit, že jsem mistr světa. V čemkoli. Také jsem proto byl přesvědčen, že tak jistě působím i na své okolí a tedy i na dívky. A čekal jsem na okamžik, kdy mi některá z nich řekne, že od života neočekává nic víc a nic míň, než mě. V tomhle bludu mě udržovala ještě jedna skutečnost. Poprvé jsem objevil věc, v níž mistr světa nejsem. Čekal jsem, že nějaká z mých potenciálních přítelkyň si mě sama najde, protože jsem s hrůzou pozoroval, že nejsem schopen žádnou z nich sám oslovit a říci jí to, co chci. Nevěděl jsem, že jinak se nikdy nedočkám. Měl jsem podvědomý strach z odmítnutí, z toho, že by se snad mohlo ukázat, že vůbec nejsem ta oslnivá osobnost, za jakou jsem se tehdy považoval. A začal mi ujíždět vlak. Poprvé mě to napadlo, když si mí kamarádi našli první známosti a já viděl, že něco není v pořádku. Ale okamžiky, kdy jsem si tohle uvědomoval, byly vzácné, stále jsem se opájel svou dospělostí a výjimečností a jen zřídkakdy jsem viděl, že jsem neschopný malý kluk. Tohle mi vydrželo asi tak do konce střední školy a okamžiky, kdy jsem jasně viděl skutečnost, byly stále častější. A všechno tohle se odráželo i navenek, ztrácel jsem schopnost žít s lidmi, komunikovat a uzavíral se do svých myšlenek, postupně a stále víc. Pak přišel čas příjmaček na vysoké školy a já uspěl. Teď jsem student ekonomie na univerzitě ve Freiburgu. Trochu mi to zvedlo sebevědomí. Ale ne na moc dlouho. Ještě o žádných prázdninách jsem se necítil tak osamoceně. A stále víc jsem přemýšlel. A bylo mi jasné že se musí něco změnit. Byl jsem schopen diagnostikovat své chyby a pochopil jsem, že se musím změnit, změnit v myšlení, v přístupu ke svému okolí. Na univerzitu musím přijít jako někdo jiný, lepší.

               Probudil jsem se asi o půl jedenácté. Nejsem zrovna přespaný, ale ve srovnání s tím, jak jsem se cítil včera, je mi docela dobře. Dnes je pátek a já mám směnu od jedné do devíti. Jedu do Londýna, je krásně a krajina v Kentu a  pak i Londýn mě dostávají do takového příjemně vyrovnaného stavu. V tomhle stavu jezdím po Londýně a stále znovu obdivuji nejhezčí místa v tomhle městě. Od Toweru po Kensington Gardens, Marylebone, Belgravii i protiklad těchle míst, Brixton a East End. Dnes nepojedu z práce domů. Je pátek a tak jedu jako obvykle do Jemmy`s Pub za svými kamarády z bývalého zaměstnání. Ale dnes poprvé nejedu z práce rovnou k Jemmymu. Něco mě nutí jet na King`s Cross, stanoviště představitelek nejstaršího řemesla. Jedu kolem nádraží velmi úsporně osvětlenou ulicí a dívám se na ně. Už jsem přemýšlel nad tím, že bych se poprvé v životě odreagoval od svých problémů aspoň na chvíli s některou z nich. Dívám se na ně, vypadají unaveně, znechuceně nad životem a bůhví jaké myšlenky se jim honí za profesionálními úsměvy. Taky se jim život nepodařil, kdoví, jsem možná trochu jako ony... Proboha, jak mohu takhle uvažovat, přece ještě nejsem úplně ztracená existence. A co když ano? Co když už nenabydu schopnost smysluplně žít? Rychle se otáčím a jedu pryč, ale vím, že tenhle útěk není k ničemu a že se sem v mysli zase vrátím. Ale dnes večer ne. Jedu k Jemmymu, tam se mi aspoň na chvíli podaří zapomenout. Parkuji v Thomas More Street, ale ne až před hospodou, u Temže a doků. Ten kousek dojdu pěšky a vstupuji do Jemmy`s Pub. Tady jako by se zastavil čas, v téhle dokařské putyce se nic neměnilo snad 150 let. I atmosféra tomu odpovídá a taky proto sem rád chodím, je to tu jako v dobách, o nichž jsem kdysi dávno četl tolik knih… Objednávám si u baru černé pivo Guinness a jdu ke stolu, u něhož vždycky najdu své bývalé kolegy. Dnes jsem přijel poslední, jsou tu už všichni, Dan Mallett, Jack Laird, Andy Pell a taky Ari Alavaara, přistěhovalec z Finska. Jsou to úplně jiní lidé než já, bývalý student a ještě pořád aspoň v koutku duše intelektuál, ale rozumím si s nimi lépe, než s lidmi té kategorie, do níž asi ještě patřím. S touhle partou a se silným irským pivem jsem na míle vzdálen svým problémům a myšlenkám. Dnešek asi bude ovšem výjimkou. Ari Alavaara má novou přítelkyni a vzal ji dnes sem. Odcházejí také spolu dříve, než by Ari šel sám. A pak se dozvídám, že Ari se s ní seznámil na King`s Cross. Teď už na štrych nechodí, je to Ariho podmínka, ale jak to zatím vypadá, bude s radostí plněna. Kluci přesto nepovažují Ariho čin za nejlepší. Neoponuji jim, ale sám mám jiný názor. Ari v mých očích hodně stoupl. Jestlipak bych dokázal někoho tahat z takových sraček, jaké se odehrávají dnes a denně v potemnělé ulici kolem starého nádraží, jako to udělal on? V pátky a soboty se u Jemmyho nedodržuje anglická zavírací hodina, je otevřeno nonstop. Odcházíme asi o půl čtvrté, spát budu u Jacka Lairda, který bydlí v téže ulici a před jehož domem jsem parkoval. Spánek ale nepřichází, musím myslet na Ariho a uvědomuji si, jak silný musí být člověk, který se rozhodne pro něco takového a jak strašně těžké musí být se rozhodnout. Uvažuji i nad perspektivou jejich vztahu, budou moci spolu žít? Není už pro normální život ztracená, nebude pro ni život s ním po nějaké době spíše vězením? A co by to udělalo s Arim? A myslím taky na to, že i já jsem dnes byl na King`s Cross, vzpomínám na dojem, jaký ve mně to místo i ty holky zanechaly a říkám si ještě, než konečně usnu, co když to, co Ari udělal, je znamením a výzvou i pro mě.

               Na ekonomickou fakultu freiburské univerzity chodí spousta krásných dívek. To mi bere jedinou výmluvu, kterou jsem si ještě byl schopen odůvodnit svou tristní situaci, že se totiž s žádnými nepotkávám. To se tady stát nemůže a vidím, že musím dokázat, že jsem se konečně změnil. Ale po pár týdnech je mi jasné, že to nebude jen tak. Abych se pokusil o přímou akci,  to nebude pro mě možné, abych s některou promluvil mezi čtyřma očima, to se téměř jistě v prostředí školy stát nemůže a vzhledem k tomu, že žádný Don Juan se ze mě nestal, je nemožné, že bych to zkoušel přede všemi. Aspoň bych se měl snažit stát se znovu člověkem schopným žít se svým okolím, komunikovat, bavit se. Ale jsem náladový, často je to důsledkem mé vnitřní krize a jsem toho schopen jen někdy nebo jen s nejbližšími kamarády.   A to je tady na fakultě vlastně jediný člověk, Sepp Kiesler. Je to můj protiklad, vše bere s nadhledem, nic mu nepokazí náladu, každý se s ním dobře baví. Závidím mu to, ale přesto, možná proto si s ním docela rozumím. Je listopad a začíná rozhodující období této fáze mého života. Sepp mě zve na večer s ním, jeho přítelkyní a taky její kamarádkou. Jdu, cítím, že teď, nebo nikdy. Docela se mi společensky dařilo, Sepp vedl konverzaci, ale já jsem konečně schopen se přitom také prosazovat. A tak si druhý den beru od Seppa telefonní číslo. Tři dny bojuji sám se sebou, dokážu jí zavolat? Asi bych se zase zlomil, ale nechci vypadat jako úplný blb, když už jsem si bral číslo. To je zajímavé. Když mě někdo dokope, jsem schopen jednat, v to už jsem téměř nevěřil. Po třech dnech je dobojováno, porážím sám sebe. „Ahoj Anno – Karin, tady je Gerald, ten Seppův kámoš. Mohl bych Tě dneska pozvat třeba na kafe nebo tak?“ Neuvěřitelné, vše se vyvíjí k totálnímu úspěchu. Anna – Karin pozvání přijala. Už to je skoro zázrak, úplný zázrak je pak to, že jsem schopen se s ní bavit, byť mě občas vymýšlení vhodných replik k udržení hovoru stojí nadlidské úsilí. A je to ještě lepší, souhlasí s další schůzkou, scházíme se pak ještě několikrát, mé sebevědomí roste, je vysoké jako kdysi, už jsem zapomněl, kdy jsem se naposledy cítil tak bezvadně. To se odráží i navenek, v mém jednání ve škole, najednou mi jde všechno úplně samo, žádné deprese, náladovost, celé mé kritické období skončilo. Kdo stojíš, hleď, abys nepadl. A já padám. Po necelých dvou týdnech je konec, Anna – Karin si vše jaksi rozmyslela. Jaký jsem byl blbec, když jsem si myslel, že konečně začnu žít. Místo toho se zrychlilo mé duševní umírání. Vím, že bych se měl nějak zaměstnat, abych nemohl přemýšlet, ale mám co dělat, abych se dokopal jít do školy, nikoho nechci ani vidět. Všude ji vidím, nemohu zapomenout, pořád musím přemýšlet, kde jsem to vše zkazil. Nevymyslel jsem nic. Doufám, že snad přece dokážu zapomenout.           

               Víkendy v Tonbridgi jsou pro mě jedna velká nepříjemnost. Nemám zde prakticky žádné známé a tak se nudím. Ne, že by nebylo kam chodit, ale sám…Takže mám až moc času na své obvyklé sebelítostivé meditace. Dříve mi to tak nevadilo, ve starém zaměstnání jsem byl vždycky po týdnu utahaný po těžké práci, na niž jsem si nikdy moc nezvykl, ale teď jako taxikář mám energie dost. Ale mé včerejší zážitky na mě tentokrát působí obzvlášť silně. Nejen, že musím pořád myslet na Ariho a svou včerejší jízdu po King`s Cross, ale něco mě podvědomě nutí se tam znovu rozjet. Nemám doma stání, bojuji se svými myšlenkami a snažím se zaměstnat. Jakkoli. Ale to je téměř nemožné. Dokud budu sám, myšlenky vždy budou silnější než cokoli jiného, žádná činnost nebude tak intenzivní a nezbytná, abych byl nucen se na ni plně soustředit. A tady v Tonbridgi sám budu. Nežil jsem tady příliš dlouhou dobu a i po návratu do Anglie jsem byl mnohem víc v Londýně. Takže samozřejmě v marném boji podléhám, v podvečer sedám do auta a jedu do Londýna. Tolikrát už jsem jel touhle cestou, ale tentokrát je to pro mě něco nového. Jako bych tady byl poprvé, jako by včerejškem něco skončilo a dneškem něco nového začalo. Tak dobře známá krajina Kentu, jižní předměstí Londýna, pak Kennington, Lambeth, Southwark a pak Blackfairs Bridge, Temže se leskne v posledních paprscích slunce, na jejích březích už svítí lampy, tolikrát jsem to už viděl, ale dnes se na to vše dívám jinýma očima. Vždycky mě tohle uchvacovalo, dnes však jako bych si poprvé uvědomil opravdovou krásu, kterou tu vidím. Četl jsem kdysi o vojácích mnoha armád, mívali podobný pohled na svět před bitvou. Kolik jich padlo…Proč mě tohle napadá, nejdu přece do bitvy, nejdu na nedobrovolnou smrt, jsem zde o své vůli. Nebo už mě mí vnitřní démoni ovládají natolik, že se nejsem schopen kontrolovat? Že dělám něco, co nechci, co mě může zničit, ale já si to už neuvědomuji. To přece není možné, ještě jsem nezešílel. Co když ano? Jak lze označit člověka s mým myšlením? Snad jako filozofa nebo už jako blázna? Projíždím Holbornem a probírám se ze svých myšlenek do reálného světa. Proč sem jedu, co budu dělat? Jedu už tak jako včera potemnělou ulicí, dívám se kolem sebe a najednou vidím, co budu dělat. Stojí téměř u konce téhle zóny, asi si tady nevydělává ještě příliš dlouho, nevypadá tak zničeně jako její kolegyně. A má vlnité nazrzlé vlasy, takové měla Anna – Karin… Aniž bych se musel dlouho rozmýšlet, aniž bych jednal pod určitým tlakem obav, mám se k činu. Zastavuji. „Kolik?“ Vyjmenovává mi svůj ceník, nezajímá mě, pojedu s ní tak jako tak. Ale jak bych  měl rozhovor s ní zahájit? „Nastup si.“ Nastupuje. „Jak se jmenuješ?“ „Mandy.“ Tak tedy Amanda. „Já jsem Jerry.“ Po cestě se moc nebavíme, jako obvykle nejsem schopen vést nezávaznou společenskou konverzaci, asi se to už nikdy nenaučím, abych před ní nahlas uvažoval, ptal se jí nějak vážně na její život, to si netroufám. Takže se ptá ona, kam půjdeme. Za hotel utrácet nemohu, ale v létě to je jedno, pojedeme do Kensington Gardens, vím, že škudlové to tak dělají a určitě je na to zvyklá. Parkuji na Lancaster Gate, do parku jdeme jako normální pár. Vždycky jsem si přál chodit s dívkami na procházky, třeba zrovna sem do Gardens, nebo v Tonbridgi na Quarry Hill, teď se mi to vlastně splňuje. Ale s kým… Teď však už necouvnu, snad se aspoň dokážu odreagovat, spousta mužů se takhle aspoň na chvíli zbavuje svých problémů. Jenže jejich problémy jsou jiné, ty moje celá tahle záležitost jen prohlubuje. Zacházíme do nejodlehlejšího kouta zahrad, po čtvrt hodině zase vycházíme, mám zvláštní pocit. Vracíme se k autu, platím, odvážím ji zpět na její stanoviště. A po cestě do Tonbridge mi konečně dochází, co znamená ten pocit, dochází mi, proč jsem celou Ariho záležitost chápal jako znamení, než jsem v Jackově bytě usnul. Vím teď, že se na King`s Cross budu muset ještě jednou vrátit.                       

               Nikdy bych nevěřil, že budu vděčný za to, že se musím učit. Teď je však pro mě zkouškové období po prvním semestru opravdovou úlevou. Stále ještě si nedovedu představit, že bych žil jinak, než jako student vysoké školy a pak díky tomu měl dobré zaměstnání. Stále ještě si nedovedu představit co by bylo, kdybych zkoušky neudělal. Jen velmi zřídka mě jaksi neurčitě napadalo, že akademický titul i dobře placená práce jsou někdy vlastně úplně bezvýznamné a nicotné hodnoty. Ale tenhle pocit přebíjí mé okolí, prostředí, v němž žiji, které by považovalo za ostudné a šílené nechat školy a začít úplně znova, jinak, vzdát se té kariéry, která se ode mě očekává. A přebíjí ho i mé vlastní myšlenky, když se vracím do reálu. Takže se musím učit, soustředit se na to a přitom se děje něco, co jsem si ještě nedávno neuměl představit, na Annu -  Karin myslím stále méně, se stále menší hořkostí v duši a než zkouškové skončí, je můj duševní stav zhruba na úrovni období předtím, než jsem začal ten neúspěšný pokus. Být takový, jako jsem byl předtím, není sice žádná výhra, ale ve srovnání s týdny po rozchodu… Sepp složil své zkoušky pár dnů po mě, do začátku druhého semestru  zbývá ještě nějaký čas, trávíme ho občas tím, že zajdeme popít a pohovořit, dát si pivo do některé z freiburských hospod. Bavíme se o všem možném, je pohoda, zdá se, že už jsem se opravdu se vším srovnal. To ještě netuším, co přijde. „Geralde, říkala mě Marion, že Anna – Karin povídala, že ji to teď všechno trochu mrzí, že o tom dost přemýšlí…“ To je ovšem něco šíleného. Osud tedy chce, abych se o Annu – Karin pokusil ještě jednou. Říkala mě Marion… Marion je Seppova přítelkyně, ona a Anna – Karin bez sebe nedají ránu a když to říkala Marion, tak to je pravda. Ale co s tím mám dělat? A co mám na to říct Seppovi? Říkám mu, že si tedy počkám, co se z toho vyvine, s čím Anna – Karin sama přijde. Až později – jak typické pro mě – mi došlo, jakou blbost jsem vypustil z pusy a že se Sepp na mě musel dívat jako na úplného vola. Ten můj nedostatek zkušeností s takovými situacemi, ta moje neschopnost orientovat se v mezilidských vztazích… Až později mě napadlo, že mi tuhle informaci Sepp taky mohl dát po souhlasu Anny – Karin, vzkázaném přes Marion, že Anna – Karin ode mě očekávala opětné navázání kontaktu a napadá mě zároveň, že jestli jí Sepp seznámil s mou reakcí na tuhle zprávu, tak že teď už se ani nemusím obtěžovat něco zkoušet. Do hospody chodím občas taky se svým spolužákem z gymnázia Jochenem Brandnerem. Ten mě na podzim s Annou – Karin jednou viděl a mohu se s ním o situaci bavit. „Musíš jí napsat, hned, pozvi ji někam, tohle musí vždycky udělat chlap.“ Nojo, Jochen tohle ví líp než já. A když už o tom Jochen ví, musím jí opravdu napsat, radši vypadat jako pitomec před ní, protože ji už bych pak stejně nikdy neviděl, než před Jochenem, jedním z mála mých kamarádů. Zase působí ten prvek dokopání, dlouhé rozvažování a vnitřní boj sebe se sebou jsou tím eliminovány. A tak píšu Anně – Karin a jak to vypadá, asi mi opravdu měl Sepp naznačit, co mám dělat a asi jí neřekl, jak jsem se na to tvářil, protože souhlasila s navrženou schůzkou. Znovu jsem se vznesl nebeskými poschodími, ne snad rovnou do sedmého, ale v pátém šestém jsem se pohyboval. Znovu to bylo stejné jako v listopadu, první schůzka se docela zadařila, domluvili jsme se na další, to vše mělo stejné pozitivní odrazy i v mém chování. Jen jedna věc mě trochu kazila radost. Anna – Karin odjíždí pryč a já ji uvidím až  za týden a pár dnů. Tahle dlouhá doba mě trochu děsí, co když si to zas rozmyslí, kdoví, co se může za tak dlouho stát… Deset dní se ve mně střídá vynikající nálada s obavami z toho, co bude. A po deseti dnech se obavy naplňují, Anna – Karin vše ukončila, tentokrát jsem si jist, že definitivně. Přichází znovu smutek, deprese, ale tentokrát se objevuje ještě něco nového. Vztek, vlny nenávisti, nenávisti k Anně – Karin, k sobě, Freiburgu, celému Německu, ke světu, v němž žiji. A z toho vzteku se rodí myšlenka, fantastická a šílená zároveň. Jestli nemohu žít tady, musím odejít. Odejít, v novém prostředí začít nový život, zapomenout na všechny neúspěchy. Ano, odejdu do Anglie, tam jsem se narodil a tam musím konečně najít smysl života. Jen ať proboha konečně dokážu realizovat své myšlenky, jen o to teď prosím. Ale dokážu to. Vztek, který byl otcem myšlenky, je mocná síla a nenechá mě couvnout. Prodávám vše, co prodat mohu, opustím bezpečí života a zázemí rodiny v Německu a vydávám se na nejistou cestu životem do Anglie. Kupuji si jízdenku na autobus do Londýna, bez loučení odjíždím. Stejně by mě nikdo nepochopil. Nikdo, neboť všichni jsou šťastní a nevidí mé zoufalství. Je středa 22. března 1999, něco po šesté ráno. Trajekt z Calais se blíží k břehům Anglie, první paprsky slunce ozářily bílé doverské útesy. Když je vidím, uvědomuji si svou bezvýznamnost ve srovnání s nimi a pociťuji naplno obavy z toho, co mě v příštích dnech, týdnech a kdoví zda i měsících čeká. Vystupuji na anglickou půdu a všechny obavy nahrazuje jiný pocit, je silnější než všechny dosavadní pocity. Věřím, že právě zemřel neschopný kluk a narodil se Gerald Ressmann – muž.

               „Jste si jistej, že to zvládnete? Nevypadáte, že byste byl zvyklej dělat rukama.“ Personální uředník v St. Saviour`s Dock mluvící jazykem cockney ani neví, jak velkou pravdu má. Ale já potřebuji práci. Jakoukoli. „Bez obav. Zvládnu dělat všecko, co jiní.“ Podepisuji smlouvu a je ze mě pomocný dělník v doku. Kdyby to věděl Sepp, Anna – Karin, Jochen… To je tedy kariéra. Ale já jsem docela spokojen. Úspory mi stačí už jen asi na týden a konečně jsem sehnal práci. Stejně mi bylo jedno, jakou práci budu dělat. Teď jsem aspoň opravdový Londýňan. No, ne tak úplně, bydlím v Tonbridgi, kde jsem se narodil a kde mé rodině patří stále dům. Když jsem odjel z Freiburgu, věděl jsem, že už nechci studovat. Snad bych si tady mohl najít práci na částečný úvazek, snad bych rodičům vše vysvětlil a pomohli by mi finančně. Ale prostředí vysoké školy by mi připomínalo minulost, studium je pro mě symbolem toho, čím jsem byl a za co se stydím. Tak jsem zvolil cestu alternativního životního štěstí. To, co jsem si donedávna nedovedl představit, manuální práce, žádné vyhlídky na kariéru, je teď pro mě realitou. Stále zůstávám v koutku duše intelektuálem, jen zatímco jsem to dával v minulém životě okázale najevo, teď si to nechávám pro sebe. Moji kamarádi z práce neví o mé minulosti, ale tuší, že dělnická profese není má původní, že jsem asi dříve studoval. Nikdy jsem se o minulosti nebavil, ale přece jen mě poznamenala natolik, v dobrém i zlém, že je na mě znát, co jsem byl, a že jsem se ještě stoprocentně neztotožnil s tím, co jsem. Aby to vše také nebylo znát. Těžkou práci zvládám jen s vypětím všech sil, po nakládání a vykládání lodí osm hodin denně mě bolí celé tělo, že sotva můžu spát. Musím však vydržet. Nepočítám s tím, že v tomto zaměstnání zůstanu natrvalo, ale než realizuji první z dílčích nových cílů, to bude dlouhá doba. Nový cíl je hlavně nové zaměstnání. Když jsem první den v Londýně viděl ty staré černé taxíky, které pamatují ještě minulé panovníky Velké Británie, věděl jsem, jakou práci bych nejradši dělal. Taxikář jezdí po celém Londýně, zná celé město, všechny jeho krásy vidí ve všech denních dobách, za každého počasí. A neustále je mezi lidmi.  Takže i já bych se snad naučil žít s lidmi. Ale to je teď opravdu jen ideál. Na rozlámané tělo zapomínám jen jednou týdně, s kolegy z práce v Jemmy`s Pub. Víkendy prospím, nemám čas na nic myslet a tak si ani neuvědomuji, že takhle nikdy neporazím ve svém boji ten největší problém, který jsem doufal v Anglii konečně a rozhodně porazit. Bez snahy o navázání společenských kontaktů zůstanu sám… Po půl roce jsem napsal Seppovi a Jochenovi. Kdoví, co si teď o mně myslejí. A po roce jsem dostal další životní šanci. Londýnská taxislužba nabízí volné místo řidiče. Hned jsem po této možnosti skočil, zoufalá situace mě dohnala k rychlé akci. Místo jsem dostal, ale jinak se nic nezměnilo, jsem stále stejný, jediní lidé, s nimiž jsem v kontaktu, jsou stále kamarádi z doků. Teď mám ovšem více volného času k zamyšlení. Brzy vidím jasně, že buď dostanu od života ještě jednu šanci, kterou využiji a začnu žít s lidmi, nebo ji nepoznám, nepochopím a nevyužiji a budu už pouze přežívat v samotě.