CHLAST (Jen opilcem…)
A chlastal hošík, chlastal malý,
o šťastném Životě si zdál,
však Života běh nesmlouvavý…
chlastat již nikdy neustal!
On chlastá stále, stále víc,
snad žádný tolik nechlastal…
a já bych mu chtěl tak rád říct:
„Už přestaň, kloučku, bude líp!“
Však nezlobte se, to bych lhal…
Je někde uvnitř Duše zvadlé
jen šňůrka rozvěšených ran,
zas sereš jak po projímadle,
posraná rána, tisíc rán!
Tak drobný, ještě útlý jsi,
už vláčíš kouli železnou,
jen krátko jsi měl dětské sny,
navěky půjdeš s flaškou tou…
Ach chlastá si, ach chlastá dál,
už tolik nocí prochlastal,
já modlil se a Boha zval…
Bůh ustrnul…
A on pil dál!
A chlastá ještě po Smrti své,
i po Smrti své chlasče si…
a nikdo už jej nezastaví,
už chlastá mezi nebesy…
|