|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Vycházíme. JáVšichni. Ohlédnu se. Stojím uprostřed rodné vesnice. Ve chvíli, kdy obláčky rozněžnily oceán stromů, s ním ona splynula... Pokračujeme dál. Nekonečné procesí. Zastavíme se. Na konci zní zvon. Připomene ozvěnu vzpomínek při setkání s ní. Ticho, jež stálo tenkrát při nás, se nadechlo a odělo naše duše do bílého závoje. Myslím na Všesměr. Myslím na Jih. Ostatní vše schvalují, a zároveň zamítají. Cítím tlak pohledů a slyším píseň Ano-ne, ano-ne, ano-ne. Po chvíli je opouštím. Sbírám odvahu. Zaslechnu cinkot zvonků rozechvělého listí. V onom okamžiku spatřím na horizontu tvář jejího roztančeného srdce, z něhož vycházejí paprsky. Šlehne blesk, nastane tma. To slunce pokleklo před jejich krásou! Darem se znovu rozzáří, spatřím dvojice, jak se objímají, líbají, šeptají něžná slůvka a děkují za zrození. Korálky pohledů se dotýkají, cinknou, oči září výhní lásky. Náhle se ozve skřípavý zvuk. Spatřím, jak kapky vidin pocákaly jejich budoucnost. Ozývá se touha po směru. Někdo se ptá a všichni odpovídají: chceme vyrazit Kudyvlastně? Další šeptne Někudy. Souhlasím a navrhuji zkoušku. Ano, křičí všichni. Poté je vichry osudů rozfouknou po světě, v jednom okamžiku se prolnou s vichry slov a zrodí jedno: láska. Přijmou je, vzápětí zatratí, s rozkoší přijmou protiklad, řada jej uznává, vytváří programy...láska se brání, má spojence v životu...Povšimnou si dvojice, jež stojí opodál. Právě stvořila Abecedu lásky. Nechceme se prošeptávat ke konci, ale k věčným začátkům, hlesnou.
|
|
|
