~ Z ÁNFASU… ~


Také ti padne stříbro do vlasů,
také tě vyfotí na hrob z ánfasu!
I tobě vyhoří duše do mrtě,
jak já se budeš dívat třeskutě…

~

Na láhev plnou vodky,
své prošlapané botky;
co pomohly ti z bláta
a zase tě zpět vrhly,

na to, co říkal táta,
když náhodou byl krotký,
a děti prosté zrady,
co vodkou opovrhly.

A na to všechno tady,
co skončilo tak brzy,
a i když tě to mrzí;
umlkly moudré rady!

~

Na život, cos mu spílal,
jak dral tě světem bídy,
dojde-li muži síla,
nač stavět pyramidy...

Ženám jsi rozestýlal,
než pod peřinu vklouzly,
vášnivě ňadra líbal,
andělskou něhou kouzlí.

~

Pak ve spirále času se jako fretka točím,
svou duši v blátě namáčím,
v moři snů topím oči,
když o tom, co nám život vzal,
až příliš mnoho vím!

Co bylo, to si chval.
Vždyť změnit osud nelze;
svůj úděl do inverze,
to bych se k smrti uzoufal,
už neperu se s tím!

~

... a jsou tři vodpoledne...
a je v tom tolik smutku
až srdce zalekne se
a rozbuší své brány.

Z iluze štěstí odrosteme...
To dáš si Absolutku,
uvrhneš mozek do deprese;
modlitby v slzách psány...

Přec ve všem, co tu dím,
já prsty umazal si;
o jiném světě sním...
Nestojím o přesčasy!

~

Již smířen - ztráty nepočítám,
sám Ďábel ztišil ten svůj hlas,
ve sklence slza nedopitá,
plamen mé hanby navždy zhas!

Do božích hodin pohlédni!
Přesypal písku zrnka...
když proklouzlo i poslední;
kyselé jako trnka,
tak zastavil se čas!